22 DK A 16 /1
Hérakleitos (zachoval Sextos Empeirikos ve spisu Adversus mathematicos, VII, 126 - 134)Součástí tohoto zlomku jsou také: 22 DK A 16 /2 , 22 DK A 16 /3
[Přepnout na jednoduché zobrazení]
(A 16 /1,126)
῾Ο δὲ ῾Ηράκλειτος, ἐπεὶ πάλιν ἐδόκει δυσὶν ὠργανῶσθαι ὁ ἄνθρωπος πρὸς τὴν τῆς ἀληθείας γνῶσιν, αἰσθήσει τε καὶ λόγωι, τούτων τὴν [μὲν] αἴσθησιν παραπλησίως τοῖς προειρημένοις φυσικοῖς ἄπιστον εἶναι νενόμικεν, τὸν δὲ λόγον ὑποτίθεται κριτήριον. ἀλλὰ τὴν μὲν αἴσθησιν ἐλέγχει λέγων κατὰ λέξιν (Β 107) ‘κακοὶ μάρτυρες ἀνθρώποισιν ὀφθαλμοὶ καὶ ὦτα βαρβάρους ψυχὰς ἐχόντων’, ὅπερ ἴσον ἦν τῶι ‘βαρβάρων ἐστὶ ψυχῶν ταῖς ἀλόγοις αἰσθήσεσι πιστεύειν’.
῾Ο δὲ ῾Ηράκλειτος, ἐπεὶ πάλιν ἐδόκει δυσὶν ὠργανῶσθαι ὁ ἄνθρωπος πρὸς τὴν τῆς ἀληθείας γνῶσιν, αἰσθήσει τε καὶ λόγωι, τούτων τὴν [μὲν] αἴσθησιν παραπλησίως τοῖς προειρημένοις φυσικοῖς ἄπιστον εἶναι νενόμικεν, τὸν δὲ λόγον ὑποτίθεται κριτήριον. ἀλλὰ τὴν μὲν αἴσθησιν ἐλέγχει λέγων κατὰ λέξιν (Β 107) ‘κακοὶ μάρτυρες ἀνθρώποισιν ὀφθαλμοὶ καὶ ὦτα βαρβάρους ψυχὰς ἐχόντων’, ὅπερ ἴσον ἦν τῶι ‘βαρβάρων ἐστὶ ψυχῶν ταῖς ἀλόγοις αἰσθήσεσι πιστεύειν’.
(A 16 /1,127)
Τὸν δὲ λόγον κριτὴν τῆς ἀληθείας ἀποφαίνεται οὐ τὸν ὁποιονδήποτε, ἀλλὰ τὸν κοινὸν καὶ θεῖον. τίς δ᾿ ἐστὶν οὗτος, συντόμως ὑποδεικτέον· ἀρέσκει γὰρ τῶι φυσικῶι τὸ περιέχον ἡμᾶς λογικόν τε ὂν καὶ φρενῆρες.
Τὸν δὲ λόγον κριτὴν τῆς ἀληθείας ἀποφαίνεται οὐ τὸν ὁποιονδήποτε, ἀλλὰ τὸν κοινὸν καὶ θεῖον. τίς δ᾿ ἐστὶν οὗτος, συντόμως ὑποδεικτέον· ἀρέσκει γὰρ τῶι φυσικῶι τὸ περιέχον ἡμᾶς λογικόν τε ὂν καὶ φρενῆρες.
(A 16 /1,128)
᾿Εμφαίνει δὲ τὸ τοιοῦτο πολὺ πρόσθεν ῞Ομηρος (σ 163) εἰπών·
τοῖος γὰρ νόος ἐστὶν ἐπιχθονίων ἀνθρώπων,
οἷον ἐπ᾿ ἦμαρ ἄγηισι πατὴρ ἀνδρῶν τε θεῶν τε.
καὶ ᾿Αρχίλοχος (fr. 68 Diehl) δέ φησι τοὺς ἀνθρώπους τοιαῦτα φρονεῖν
ὁποίην Ζεὺς ἐφ᾿ ἡμέρην ἄγει.
εἴρηται δὲ καὶ τῶι Εὐριπίδηι (Troad. 885) τὸ αὐτό·
ὅστις [ποτ᾿] εἶ σὺ δυστόπαστος εἰσιδεῖν
Ζεύς, εἴτ᾿ ἀνάγκη φύσεος εἴτε νοῦς βροτῶν,
ἐπευξάμην σε.
᾿Εμφαίνει δὲ τὸ τοιοῦτο πολὺ πρόσθεν ῞Ομηρος (σ 163) εἰπών·
τοῖος γὰρ νόος ἐστὶν ἐπιχθονίων ἀνθρώπων,
οἷον ἐπ᾿ ἦμαρ ἄγηισι πατὴρ ἀνδρῶν τε θεῶν τε.
καὶ ᾿Αρχίλοχος (fr. 68 Diehl) δέ φησι τοὺς ἀνθρώπους τοιαῦτα φρονεῖν
ὁποίην Ζεὺς ἐφ᾿ ἡμέρην ἄγει.
εἴρηται δὲ καὶ τῶι Εὐριπίδηι (Troad. 885) τὸ αὐτό·
ὅστις [ποτ᾿] εἶ σὺ δυστόπαστος εἰσιδεῖν
Ζεύς, εἴτ᾿ ἀνάγκη φύσεος εἴτε νοῦς βροτῶν,
ἐπευξάμην σε.
(A 16 /1,129)
Τοῦτον οὖν τὸν θεῖον λόγον καθ᾿ ῾Ηράκλειτον δι᾿ ἀναπνοῆς σπάσαντες νοεροὶ γινόμεθα, καὶ ἐν μὲν ὕπνοις ληθαῖοι, κατὰ δὲ ἔγερσιν πάλιν ἔμφρονες· ἐν γὰρ τοῖς ὕπνοις μυσάντων τῶν αἰσθητικῶν πόρων χωρίζεται τῆς πρὸς τὸ περιέχον συμφυΐας ὁ ἐν ἡμῖν νοῦς, μόνης τῆς κατὰ ἀναπνοὴν προσφύσεως σωιζομένης οἱονεί τινος ῥίζης, χωρισθείς τε ἀποβάλλει ἣν πρότερον εἶχε μνημονικὴν δύναμιν·
Τοῦτον οὖν τὸν θεῖον λόγον καθ᾿ ῾Ηράκλειτον δι᾿ ἀναπνοῆς σπάσαντες νοεροὶ γινόμεθα, καὶ ἐν μὲν ὕπνοις ληθαῖοι, κατὰ δὲ ἔγερσιν πάλιν ἔμφρονες· ἐν γὰρ τοῖς ὕπνοις μυσάντων τῶν αἰσθητικῶν πόρων χωρίζεται τῆς πρὸς τὸ περιέχον συμφυΐας ὁ ἐν ἡμῖν νοῦς, μόνης τῆς κατὰ ἀναπνοὴν προσφύσεως σωιζομένης οἱονεί τινος ῥίζης, χωρισθείς τε ἀποβάλλει ἣν πρότερον εἶχε μνημονικὴν δύναμιν·
(A 16 /1,130)
᾿Εν δὲ ἐγρηγόρσει πάλιν διὰ τῶν αἰσθητικῶν πόρων ὥσπερ διά τινων θυρίδων προκύψας καὶ τῶι περιέχοντι συμβαλὼν λογικὴν ἐνδύεται δύναμιν. ὅνπερ οὖν τρόπον οἱ ἄνθρακες πλησιάσαντες τῶι πυρὶ κατ᾿ ἀλλοίωσιν διάπυροι γίνονται, χωρισθέντες δὲ σβέννυνται, οὕτω καὶ ἡ ἐπιξενωθεῖσα τοῖς ἡμετέροις σώμασιν ἀπὸ τοῦ περιέχοντος μοῖρα κατὰ μὲν τὸν χωρισμὸν σχεδὸν ἄλογος γίνεται, κατὰ δὲ τὴν διὰ τῶν πλείστων πόρων σύμφυσιν ὁμοιοειδὴς τῶι ὅλωι καθίσταται.
᾿Εν δὲ ἐγρηγόρσει πάλιν διὰ τῶν αἰσθητικῶν πόρων ὥσπερ διά τινων θυρίδων προκύψας καὶ τῶι περιέχοντι συμβαλὼν λογικὴν ἐνδύεται δύναμιν. ὅνπερ οὖν τρόπον οἱ ἄνθρακες πλησιάσαντες τῶι πυρὶ κατ᾿ ἀλλοίωσιν διάπυροι γίνονται, χωρισθέντες δὲ σβέννυνται, οὕτω καὶ ἡ ἐπιξενωθεῖσα τοῖς ἡμετέροις σώμασιν ἀπὸ τοῦ περιέχοντος μοῖρα κατὰ μὲν τὸν χωρισμὸν σχεδὸν ἄλογος γίνεται, κατὰ δὲ τὴν διὰ τῶν πλείστων πόρων σύμφυσιν ὁμοιοειδὴς τῶι ὅλωι καθίσταται.
(A 16 /1,131)
Τοῦτον δὴ τὸν κοινὸν λόγον καὶ θεῖον καὶ οὗ κατὰ μετοχὴν γινόμεθα λογικοί, κριτήριον ἀληθείας φησὶν ὁ ῾Ηράκλειτος ὅθεν τὸ μὲν κοινῆι πᾶσι φαινόμενον, τοῦτ᾿ εἶναι πιστόν τῶι κοινῶι γὰρ καὶ θείωι λόγωι λαμβάνεται, τὸ δέ τινι μόνωι προσπῖπτον ἄπιστον ὑπάρχειν διὰ τὴν ἐναντίαν αἰτίαν.
Τοῦτον δὴ τὸν κοινὸν λόγον καὶ θεῖον καὶ οὗ κατὰ μετοχὴν γινόμεθα λογικοί, κριτήριον ἀληθείας φησὶν ὁ ῾Ηράκλειτος ὅθεν τὸ μὲν κοινῆι πᾶσι φαινόμενον, τοῦτ᾿ εἶναι πιστόν τῶι κοινῶι γὰρ καὶ θείωι λόγωι λαμβάνεται, τὸ δέ τινι μόνωι προσπῖπτον ἄπιστον ὑπάρχειν διὰ τὴν ἐναντίαν αἰτίαν.
(A 16 /1,132)
ἐναρχόμενος γοῦν τῶν Περὶ φύσεως ὁ προειρημένος ἀνὴρ καὶ τρόπον τινὰ δεικνῦς τὸ περιέχον φησί (B 1)· ‘λόγου τοῦδ᾿ ἐόντος αἰεὶ ἀξύνετοι γίνονται ἄνθρωποι καὶ πρόσθεν ἢ ἀκοῦσαι καὶ ἀκούσαντες τὸ πρῶτον· γινομένων γὰρ πάντων κατὰ τὸν λόγον τόνδε, ἀπείροισιν ἐοίκασι πειρώμενοι καὶ ἐπέων καὶ ἔργων τοιουτέων ὁκοίων ἐγὼ διηγεῦμαι κατὰ φύσιν διαιρέων ἕκαστον καὶ φράζων ὅκως ἔχει· τοὺς δὲ ἄλλους ἀνθρώπους λανθάνει ὁκόσα ἐγερθέντες ποιοῦσιν ὅκωσπερ ὁκόσα εὕδοντες ἐπιλανθάνονται.’
ἐναρχόμενος γοῦν τῶν Περὶ φύσεως ὁ προειρημένος ἀνὴρ καὶ τρόπον τινὰ δεικνῦς τὸ περιέχον φησί (B 1)· ‘λόγου τοῦδ᾿ ἐόντος αἰεὶ ἀξύνετοι γίνονται ἄνθρωποι καὶ πρόσθεν ἢ ἀκοῦσαι καὶ ἀκούσαντες τὸ πρῶτον· γινομένων γὰρ πάντων κατὰ τὸν λόγον τόνδε, ἀπείροισιν ἐοίκασι πειρώμενοι καὶ ἐπέων καὶ ἔργων τοιουτέων ὁκοίων ἐγὼ διηγεῦμαι κατὰ φύσιν διαιρέων ἕκαστον καὶ φράζων ὅκως ἔχει· τοὺς δὲ ἄλλους ἀνθρώπους λανθάνει ὁκόσα ἐγερθέντες ποιοῦσιν ὅκωσπερ ὁκόσα εὕδοντες ἐπιλανθάνονται.’
(A 16 /1,133)
Διὰ τούτων γὰρ ῥητῶς παραστήσας ὅτι κατὰ μετοχὴν τοῦ θείου λόγου πάντα πράττομέν τε καὶ νοοῦμεν ὀλίγα προσδιελθὼν ἐπιφέρει (B 2) ᾿διὸ δεῖ ἕπεσθαι τῷ [ξυνῷ᾿, τουτέστι τῷ] κοινῷ, ξυνὸς γὰρ ὁ κοινός. ᾿τοῦ λόγου δ᾿ ἐόντος ξυνοῦ ζώουσιν οἱ πολλοὶ ὡς ἰδίαν ἔχοντες φρόνησιν᾿. ἡ δ᾿ ἔστιν οὐκ ἄλλο τι ἀλλ᾿ ἐξήγησις τοῦ τρόπου τῆς τοῦ παντὸς διοικήσεως. διὸ καθ᾿ ὅ τι ἂν αὐτοῦ τῆς μνήμης κοινωνήσωμεν, ἀληθεύομεν, ἃ δὲ ἂν ἰδιάσωμεν, ψευδόμεθα.
Διὰ τούτων γὰρ ῥητῶς παραστήσας ὅτι κατὰ μετοχὴν τοῦ θείου λόγου πάντα πράττομέν τε καὶ νοοῦμεν ὀλίγα προσδιελθὼν ἐπιφέρει (B 2) ᾿διὸ δεῖ ἕπεσθαι τῷ [ξυνῷ᾿, τουτέστι τῷ] κοινῷ, ξυνὸς γὰρ ὁ κοινός. ᾿τοῦ λόγου δ᾿ ἐόντος ξυνοῦ ζώουσιν οἱ πολλοὶ ὡς ἰδίαν ἔχοντες φρόνησιν᾿. ἡ δ᾿ ἔστιν οὐκ ἄλλο τι ἀλλ᾿ ἐξήγησις τοῦ τρόπου τῆς τοῦ παντὸς διοικήσεως. διὸ καθ᾿ ὅ τι ἂν αὐτοῦ τῆς μνήμης κοινωνήσωμεν, ἀληθεύομεν, ἃ δὲ ἂν ἰδιάσωμεν, ψευδόμεθα.
(A 16 /1,134)
Νῦν γὰρ ῥητότατα καὶ ἐν τούτοις τὸν κοινὸν λόγον κριτήριον ἀποφαίνεται, καὶ τὰ μὲν κοινῆι φησι φαινόμενα πιστὰ ὡς ἂν τῶι κοινῶι κρινόμενα λόγωι, τὰ δὲ κατ᾿ ἰδίαν ἑκάστωι ψευδῆ.
Νῦν γὰρ ῥητότατα καὶ ἐν τούτοις τὸν κοινὸν λόγον κριτήριον ἀποφαίνεται, καὶ τὰ μὲν κοινῆι φησι φαινόμενα πιστὰ ὡς ἂν τῶι κοινῶι κρινόμενα λόγωι, τὰ δὲ κατ᾿ ἰδίαν ἑκάστωι ψευδῆ.
(A 16 /1,126)
Hérakleitos se domníval, že člověk je vybaven dvěma nástroji k poznání pravdy, smyslovým vnímáním a logem. Z nich pokládal smyslové vnímání za nevěrohodné, podobně jako dříve zmiňovaní přírodní filosofové, logos však pokládá za kritérium skutečnosti. Smyslové vnímání výslovně odmítá, když říká: „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše“ (B 107), což se rovná tvrzení, že „věřit nerozumným smyslům přísluší jen duším barbarů“.
Hérakleitos se domníval, že člověk je vybaven dvěma nástroji k poznání pravdy, smyslovým vnímáním a logem. Z nich pokládal smyslové vnímání za nevěrohodné, podobně jako dříve zmiňovaní přírodní filosofové, logos však pokládá za kritérium skutečnosti. Smyslové vnímání výslovně odmítá, když říká: „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše“ (B 107), což se rovná tvrzení, že „věřit nerozumným smyslům přísluší jen duším barbarů“.
(A 16 /1,127)
(Hérakleitos) tedy za soudce pravdy prohlašuje logos, ne ovšem jakýkoli, nýbrž ten společný a božský. To je však třeba v krátkosti vysvětlit. Oblíbeným tématem filosofů přírody totiž je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící.
(Hérakleitos) tedy za soudce pravdy prohlašuje logos, ne ovšem jakýkoli, nýbrž ten společný a božský. To je však třeba v krátkosti vysvětlit. Oblíbeným tématem filosofů přírody totiž je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící.
(A 16 /1,128)
Už mnohem dříve to vyjádřil Homér, když říká (Od. XVIII, 136-7, př. O. Vaňorný):
„Takový zajisté duch (noos) jest ve všech pozemských lidech,
jaký je den, jejž otec všech lidí a králů jim sešle.“
Také Archilochos říká (fr. 68 Diehl), že lidé mají takové smýšlení (fronein),
„jakého dne jim ho Zeus dá“.
Totéž je řečeno i u Eurípida (Troad. 885-7):
„Vidět a poznat, ó Die, kdo jsi, je těžké a matoucí!
Ať jsi nutností přírody, nebo mysl (nús) lidí,
vzývám tě.“
Už mnohem dříve to vyjádřil Homér, když říká (Od. XVIII, 136-7, př. O. Vaňorný):
„Takový zajisté duch (noos) jest ve všech pozemských lidech,
jaký je den, jejž otec všech lidí a králů jim sešle.“
Také Archilochos říká (fr. 68 Diehl), že lidé mají takové smýšlení (fronein),
„jakého dne jim ho Zeus dá“.
Totéž je řečeno i u Eurípida (Troad. 885-7):
„Vidět a poznat, ó Die, kdo jsi, je těžké a matoucí!
Ať jsi nutností přírody, nebo mysl (nús) lidí,
vzývám tě.“
(A 16 /1,129)
Podle Hérakleita se tedy stáváme rozumnými, když tento božský logos vtahujeme při dýchání; ve spánku však na něj sice zapomínáme, avšak po probuzení se znovu stáváme rozumnými. Ve spánku, když jsou smyslové cesty uzavřeny, se totiž mysl v nás odděluje od své přirozené jednoty s tím, co nás obklopuje, a jediné spojení s tím udržuje prostřednictvím dechu jako nějakého kořene. Oddělením pozbývá schopnost paměti, kterou dříve měla.
Podle Hérakleita se tedy stáváme rozumnými, když tento božský logos vtahujeme při dýchání; ve spánku však na něj sice zapomínáme, avšak po probuzení se znovu stáváme rozumnými. Ve spánku, když jsou smyslové cesty uzavřeny, se totiž mysl v nás odděluje od své přirozené jednoty s tím, co nás obklopuje, a jediné spojení s tím udržuje prostřednictvím dechu jako nějakého kořene. Oddělením pozbývá schopnost paměti, kterou dříve měla.
(A 16 /1,130)
Při bdění pak opět vyhlédáme smyslovými drahami jako nějakými okny a díky spojení s tím, co nás obklopuje, znovu nabýváme rozumovou schopnost. Má se to s tím podobně, jako když se uhlíky přiblížením k ohni proměňují a rozžhavují se, zatímco vzdálením od ohně hasnou. Tak i podíl toho, co nás obklopuje a co je v našich tělech návštěvníkem, se oddělením od okolí stává téměř nerozumným, kdežto díky přirozené jednotě a prostřednictvím co největšího počtu drah se stává příbuzným s celkem.
Při bdění pak opět vyhlédáme smyslovými drahami jako nějakými okny a díky spojení s tím, co nás obklopuje, znovu nabýváme rozumovou schopnost. Má se to s tím podobně, jako když se uhlíky přiblížením k ohni proměňují a rozžhavují se, zatímco vzdálením od ohně hasnou. Tak i podíl toho, co nás obklopuje a co je v našich tělech návštěvníkem, se oddělením od okolí stává téměř nerozumným, kdežto díky přirozené jednotě a prostřednictvím co největšího počtu drah se stává příbuzným s celkem.
(A 16 /1,131)
Hérakleitos říká, že kritériem pravdy je tento společný a božský logos a že účastí na něm se stáváme rozumnými, takže to, co se ukazuje všem společně, je důvěryhodné, neboť je přijato společným a božským logem, zatímco to, co napadá nějakého jedince, je z opačného důvodu nevěrohodné.
Hérakleitos říká, že kritériem pravdy je tento společný a božský logos a že účastí na něm se stáváme rozumnými, takže to, co se ukazuje všem společně, je důvěryhodné, neboť je přijato společným a božským logem, zatímco to, co napadá nějakého jedince, je z opačného důvodu nevěrohodné.
(A 16 /1,132)
Když tedy výše zmíněný muž začíná dílo O přirozenosti, ukazuje nějakým způsobem na to, co nás obklopuje, když říká (B 1): „Vůči řeči platné vždy nechápaví jsou lidé, jak předtím než ji slyšeli, tak poté, co uslyší prvně. Ačkoliv se všechno děje podle této řeči, podobají se nezkušeným, když zakoušejí taková slova i díla, jak je já vykládám, když každé rozlišuji podle přirozenosti a ukazuji, jak se to s nimi má. Ostatním lidem však zůstává skryto, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, [co dělají,] když spí.“
Když tedy výše zmíněný muž začíná dílo O přirozenosti, ukazuje nějakým způsobem na to, co nás obklopuje, když říká (B 1): „Vůči řeči platné vždy nechápaví jsou lidé, jak předtím než ji slyšeli, tak poté, co uslyší prvně. Ačkoliv se všechno děje podle této řeči, podobají se nezkušeným, když zakoušejí taková slova i díla, jak je já vykládám, když každé rozlišuji podle přirozenosti a ukazuji, jak se to s nimi má. Ostatním lidem však zůstává skryto, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, [co dělají,] když spí.“
(A 16 /1,133)
Když těmito slovy výslovně uvedl, že vše činíme a myslíme díky účasti na božském logu, postupuje o něco dále a dodává (B 2): „Proto je třeba následovat to společné“, [protože xynos znamená iónsky společné], xynos je tak [totéž, co] koinos. „Ačkoliv je řeč společná, žijí mnozí tak, jako kdyby měli své vlastní vědomí.“ Vědomí totiž není nic jiného než výklad způsobu uspořádání veškerenstva. Proto také mluvíme pravdivě, když se účastníme na paměti logu, zato lžeme, když jsme v sobě samých.
Když těmito slovy výslovně uvedl, že vše činíme a myslíme díky účasti na božském logu, postupuje o něco dále a dodává (B 2): „Proto je třeba následovat to společné“, [protože xynos znamená iónsky společné], xynos je tak [totéž, co] koinos. „Ačkoliv je řeč společná, žijí mnozí tak, jako kdyby měli své vlastní vědomí.“ Vědomí totiž není nic jiného než výklad způsobu uspořádání veškerenstva. Proto také mluvíme pravdivě, když se účastníme na paměti logu, zato lžeme, když jsme v sobě samých.
(A 16 /1,134)
Tak je zcela výslovně řečeno, že společný logos je kritériem toho, co se ukazuje, a že ty věci, které se ukazují všem společně, jsou věrohodné, poněvadž jsou posuzovány společným logem, zatímco věci, které se jeví komukoliv samotnému jednotlivě, jsou falešné.
Tak je zcela výslovně řečeno, že společný logos je kritériem toho, co se ukazuje, a že ty věci, které se ukazují všem společně, jsou věrohodné, poněvadž jsou posuzovány společným logem, zatímco věci, které se jeví komukoliv samotnému jednotlivě, jsou falešné.
Delší referát Sexta Empeirika (s využitím překladu Tomáše Vítka). Obsahuje zlomky B 1, B 2, B 107. Od odstavce 127 cituje Sextos Poseidónia, Fr. 353.1-45 Theiler.