Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:
[Zaregistrujte se]

Presokratici.cz

databáze zlomků předsókratovských myslitelů
22 DK A 4 /1
Hérakleitos (zachoval Aristotelés ve spisu Rhetorica, III, 5, 1407b 14-18 (= B 1))

Součástí tohoto zlomku jsou také: 22 DK A 4 /2 , 22 DK A 4 /3



[Přepnout na jednoduché zobrazení]


῞Ολως δὲ δεῖ εὐανάγνωστον εἶναι τὸ γεγραμμένον καὶ εὔφραστον· ἔστιν δὲ τὸ αὐτό· ὅπερ οἱ πολλοὶ σύνδεσμοι οὐκ ἔχουσιν, οὐδ᾿ ἃ μὴ ῥᾴδιον διαστίξαι, ὥσπερ τὰ ῾Ηρακλείτου. τὰ γὰρ ῾Ηρακλείτου διαστίξαι ἔργον διὰ τὸ ἄδηλον εἶναι ποτέρῳ πρόσκειται, τῷ ὕστερον ἢ τῷ πρότερον, οἷον ἐν τῇ ἀρχῇ αὐτῇ τοῦ συγγράμματος· φησὶ γὰρ (B 1.1) ‘τοῦ λόγου τοῦδ᾿ ἐόντος ἀεὶ ἀξύνετοι ἄνθρωποι γίγνονται’· ἄδηλον γὰρ τὸ ἀεί, πρὸς ποτέρῳ [δεῖ] διαστίξαι.
Obecně řečeno, musí být to, co je napsáno, dobře čitelné a snadno pochopitelné, což je totéž. Věty, které nemají dost vazeb a které je nesnadné členit, jako ty Hérakleitovy, to postrádají. Neboť rozčlenit Hérakleitovy věty je obtížný úkol, poněvadž bývá nejasno, k čemu něco náleží, zda k tomu, co následuje, či k tomu, co předchází. Tak např. hned na začátku jeho spisu (B 1.1), kde praví: „Vůči řeči platné vždy nechápaví jsou lidé.“ Je totiž nejasno, k čemu se vztahuje slůvko „vždy“ a jak [je třeba větu] členit.




Viz Anonymi In Aristotelis artem rhetoricam commentarium, p. 183.16-21 Rabe (Cc. in Arist. Gr. XXI.2): Není to jasné kvůli tomu, že není zřejmé, k čemu je třeba vázat slovo „zlaté“, zda k Héraklovi, nebo ke kyji. (Aristot. 1407b14:) Rozčlenit to je vskutku obtížný úkol. Vždyť je nejasné, k čemu má náležet slovo „vždy“; zda k tomu, co předchází, tedy ke slovu „je potřeba“, tedy (B 1.1) „Vůči řeči o tom, co je třeba vždy, nechápaví jsou lidé“; nebo k tomu, co následuje, tedy k „těm nechápavým“, tedy „Vůči řeči o tom, co je třeba, vždy nechápaví jsou lidé“. Viy B 1. ἀσάφεια γὰρ γίνεται διὰ τὸ ἄδηλον εἶναι, τίνι δεῖ τὸ χρυσοῦν ἐπισυνάψαι, ῾Ηρακλεῖ ἢ τῷ ῥοπάλῳ. (in 1407 b14) διαστίξαι ἔργον ἤτοι δύσκολον• ἄδηλον γάρ ἐστι, ποίῳ δεῖ προσκεῖσθαι τὸ ἀεί, τῷ προτέρῳ ἤτοι τῷ δέοντος, οἷον “τοῦ λόγου τοῦ δέοντος ἀεὶ ἀξύνετοι”, ἢ τῷ ὕστερον ἤτοι τῷ ἀξύνετοι, οἷον “τοῦ λόγου τοῦ δέοντος ἀεὶ ἀξύνετοι”.