Presokratici.cz

(A 1, 1)
Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův - nebo podle některých Hérakontův. Mužného věku dosáhl v 69. olympiádě (504 až 501 před n. l.). Byl velmi povýšený jako málokdo a přezíravý, jak je zřejmé i z jeho spisu, v němž praví (B 40): „Mnohoučenost nenaučí mít rozum, vždyť by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále Xenofana a Hekataia.“ Neboť (B 41): „To moudré je jedno, vědět, že důmysl (†) řídí všechno skrze vše.“ A o Homérovi tvrdil, že si (B 42) „zaslouží být vyhozen ze závodů a ztlučen a stejně tak i Archilochos“.

(A 1, 2)
Říkal také, že (B 43) „zpupnost je třeba hasit spíše než požár,“ a že (B 44) „je třeba, aby lid bojoval o zákon, který se rodí, jako o hradbu.“ A těmito slovy obviňuje Efesany, protože vyhnali jeho druha Hermodóra (B 121): „Efesané si zaslouží, aby všichni dospělí byli usmrceni a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali Hermodóra, muže z nich nejprospěšnějšího, se slovy: ‘Nikdo ať není nejprospěšnější z nás, a pokud někdo takový je, ať je jinde a u jiných.’“ Když pak ho žádali, aby jim dal zákony, odmítl to, protože obec již byla opanována špatnou ústavou.

(A 1, 3)
Uchýlil se do svatyně Artemidiny a hrál s dětmi kostky; když ho pak Efesané obstoupili, vzkřikl na ně: „Co se divíte, ničemové? Což není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?“
Nakonec se vystěhoval, zprotiviv si lidi, a žil osaměle v horách, živě se travou a bylinami. Když z toho ovšem dostal vodnatelnost, vrátil se do města a záhadně vyzvídal na lékařích, mohl-li by udělat ze záplavy sucho. Protože ho nechápali, zahrabal se ve stáji do kravského hnoje, doufaje, že se teplem hnoje voda z něho vypaří. Když však ani takto ničeho nedosáhl, skonal ve věku 60 let.

(A 1, 4)
Náš epigram na něho zní takto:
„Často mi bylo divné, jak mohl Hérakleitos,
přetrpěv život tak těžký, mít tak nešťastnou smrt.
Neboť když zhoubná nemoc mu vodou zdolala tělo,
v očích mu zhasivši světlo, přinesla neblahou tmu.“
Hermippos však tvrdí, že se ptal lékařů, může-li mu někdo z nich tlakem na vnitřnosti vyčerpat vodu. A když řekli, že ne, položil se na výsluní a poručil chlapcům, aby ho přikryli hnojem. Takto prý druhého dne skonal a byl pohřben na agoře. Neanthés z Kyziku však tvrdí, že když se nemohl vyprostit z hnoje, zůstal ležet; a byv pro tuto změnu nepoznán, stal se potravou psů.

(A 1, 5)
Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že se vyptával sám sebe (viz B 101) a naučil se všemu sám od sebe. Sótión však tvrdí, že podle zpráv některých byl posluchačem Xenofanovým a že Aristón uvádí ve spise O Hekataiovi, že byl vyléčen i z vodnatelnosti a zemřel na jinou nemoc. Toto pak tvrdí taky Hippobotos.
Kniha, jež se mu připisuje, se podle souvislosti nazývá O přirozenosti, dělí se však na tři části, totiž o veškerenstvu, politickou a theologickou.

(A 1, 6)
Věnoval ji jako dar do svatyně Artemidiny. Někteří tvrdí, že ji napsal úmyslně nejasně, aby ji mohli číst [jenom] povolaní a ne kdekdo z obyčejných lidí, aby se nedala snadno tupit. Popisuje ho i Tímón těmito slovy:
„Mezi nimi pak zdvihl se křikloun Hérakleitos,
davu jenž spílá a v hádankách mluví.“ (Viz Il. I, 247-248.)
Theofrastos přičítá jeho trudnomyslnosti, že některé části díla jsou jen zpola dokončené a na různých místech jsou napsány pokaždé jinak. Antisthenés uvádí v Nástupnictvích jako známku jeho velkomyslnosti, že postoupil hodnost krále svému bratrovi. Jeho spis měl takovou slávu, že díky němu vznikli i jeho stoupenci, kterým se říkalo hérakleitovci.

(A 1, 7)
Celkově si všímal těchto věcí: Všechno sestává z ohně a do něj se zase navrací (viz B 31, B 90); vše se děje podle osudového určení (viz B 137) a jsoucí věci se slaďují protichůdnými pohyby (viz B 51) a že všechno je plné duší a daimonů. Vyslovil se též o tom, jak v kosmu všechno souvisí; že Slunce je tak velké, jak se jeví (viz B 3). Uvádí se také jeho výrok (B 45): „Ani ten, kdo prochází všechny cesty, nemůže svým krokem najít hranice duše, tak hluboké má určení.“ Říkal, že (B 46) „mínění je posvátná choroba, a zrak že klame“. Ve svém spise se občas vyjadřuje jasně a srozumitelně, takže i největší omezenec jej může snadno pochopit a povznést svou duši; stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná.

(A 1, 8)
V jednotlivostech má pak takovéto názory: Oheň je prvkem a (B 90) „směnou ohně je všechno“; děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním, nepodává však o tom jasného výkladu. Všechno vzniká podle protikladnosti (viz B 8) a celek je v ustavičném toku jako řeka (viz B 91). Všechno je vymezeno a je jeden svět; rodí se z ohně a opět se spaluje v jistých cyklech střídavě po veškerý věk; děje se to podle osudového určení. Z protikladů se pak ten, jenž vede ke vzniku, nazývá zápasem a svárem (viz B 80); zatímco ten, který vede ke všeobecnému vzplanutí, se nazývá souhlasem (viz B 50) a mírem (viz B 67); proměna se nazývá cestou nahoru dolů (viz B 60), podle níž vzniká svět.

(A 1, 9)
Neboť zhuštěný oheň se zvlhčuje, když se sráží, a tak vzniká voda; zhuštěná voda pak se proměňuje v zemi, toto je cesta dolů. Země se opět roztéká, vzniká z ní voda a z ní pak zbývající živly. Převádí totiž skoro všechno na výpary z moře - a toto je cesta nahoru. Výpary vznikají ze země a z moře; jedny jsou jasné a čisté, druhé temné. Oheň nabývá moci jasnými výpary, vlhkost těmi druhými. Jaké je to obklopující (obloha?), to nevysvětluje; jsou prý v tom však duté nádoby, obrácené dutinou k nám. V nich se shromažďují jasné výpary, tvoří plameny, a to jsou hvězdy.

(A 1, 10)
Nejjasnější a nejteplejší je plamen Slunce; ostatní hvězdy jsou totiž více vzdáleny od Země, a proto méně září (viz B 99) a hřejí; zatímco Luna, která je bližší Zemi, se nenese čistým prostorem. Slunce se ovšem pohybuje v místě průzračném a nesmíšeném, jeho vzdálenost od nás je uměřená, proto více hřeje a také svítí. Zatmění Slunce i Luny nastávají pootočením oněch dutých nádob vzhůru. Měsíční proměna podob Luny se děje otáčením v ní co do malosti nádoby. Den a noc, měsíce, roční doby (viz B 100) a roky, také deště a větry a vše, co je tomu podobné, vzniká podle rozdílných výparů.

(A 1, 11)
Neboť když jasný výpar vzplane v dutině (Reiske; rkp: v kruhu) Slunce, působí den, zatímco když nabude převahy opačný ‹výpar›, způsobuje noc. A vzrůst tepla z jasného výparu dělá léto, zatímco převaha vlhkosti z výparu temného způsobuje zimu (viz B 126b). V souvislosti s tím pak vykládá i původ všeho ostatního. O Zemi však nic neprohlašuje, jaká je a co je, ale neříká nic ani o těch dutých nádobách. To byly tedy jeho názory.
Pokud jde o Sókrata a jeho výrok, když se obeznámil s Hérakleitovým spisem, který mu podle Aristonovy zprávy přinesl Eurípidés, to jsme pověděli ve stati o Sókratovi (viz A 4 /3).

(A 1, 12)
Gramatik Seleukos však tvrdí, že jakýsi Krotón vypravuje ve svém Potápěči, že první tu knihu přinesl do Hellady jakýsi Kratés, který také řekl, že kdo se v ní nechce utopit, ten že potřebuje nějakého délského potápěče. Jedni ji uvádějí pod nadpisem Músy (viz Platón, Sofistés 242e, druzí O přirozenosti; Diodotos pak:
„Přesné kormidlo, pro cestu životem,“
jiní Ukazatel povah, Jeden svět obratu všeho pospolu.
Když se ho ptali, proč mlčí, odpověděl prý: „Abyste vy mohli tlachat.“
I Dáreios zatoužil po jeho společnosti a napsal mu tento list:

(A 1, 13)
„Král Dáreios, syn Hystaspův, pozdravuje moudrého muže, Hérakleita z Efesu.
Složil jsi knihu O přirozenosti, které je těžko rozumět a kterou je těžko vykládat. Neboť vykládá-li se v některých částech podle tvého slohu, zdá se, že její význam sočívá v tom, že obsahuje pozorování kosmu, a to jak coby veškerenstva, tak i všeho toho, co v něm vzniká, totiž co je ustanoveno v nejbožštějším pohybu. Z největší části však obsahuje zdrženlivost v úsudku, takže i ti, kdo se nejvíce obírají písemnictvím, jsou na rozpacích o správném výkladu toho, co jsi napsal. Proto si král Dáreios, syn Hystaspův, přeje mít účast na poslouchání tvé řeči a na helénské vzdělanosti.

(A 1, 14)
Přijď tedy spěšně do královského paláce, abych tě spatřil. Heléni si totiž většinou nevšímají moudrých mužů a přezírají všechno to, co krásně předkládají k vážnému naslouchání a poučení. U mne se ti však dostane ve všem přednosti, denně krásného a vážného rozprávění a uvidíš život v souhlasu s tvými radami.“
„Hérakleitos z Efesu pozdravuje krále Dáreia, syna Hystaspova (viz Kléméns Alex., Strómateis I, 65)!
Všichni lidé, kteří žijí na zemi, jsou vzdáleni pravdy a uskutečňování spravedlnosti a pro svou ubohou nerozumnost se oddávají své nenasytnosti a slávychtivosti. Já však, jenž se zříkám každé špatnosti a vyhýbám se nasycení každého nedostatku, které je provázeno závistí, a protože mám strach z přílišné okázalosti, nemohl bych přijít do perské země, jsa podle svého záměru spokojen s málem.“
Takto se zachoval tento muž i vůči králi.

(A 1, 15)
Démétrios však praví v Soujmenovcích, že pohrdnul i Athéňany, ačkoli byl u nich ve svrchované vážnosti, a spíše se rozhodl pro domovinu, přestože ho Efesané tupili. Vzpomíná ho i Démétrios Falérský ve své Obraně Sókrata. Je velmi mnoho vykladačů jeho spisu; patří k nim totiž Antisthenés (Hérakleitovec, odlišný od Kynika, viz Diogenés Laertios VI, 1, 19), Hérakleidés Pontský (V, 6, 86; V, 6, 88), Kleanthés (VII, 5, 174) a stoik Sfáiros (VII, 6, 178), mimo to Pausaniás (patrně odlišný od jiných známých Pausaniů), zvaný „napodobitel Hérakleitův“, Nikomédés a Dionýsios. Z gramatiků jej vykládal Diodotos, jenž však tvrdí, že spis není o přirozenosti, nýbrž o ústavě, a že výklad o přirozenosti je tam vložen jenom jako příklad.

(A 1, 16)
Hierónymos uvádí, že i Skythinos, jambický básník, se pokusil podat jeho řeč ve verších. Uvádějí se na něho též mnohé epigramy, mezi nimi i tento:
„Hérakleitos jsem, proč mnou nahoru dolů smýkáte, hlupci?
Pro ty, kteří mne chápou, tvořil jsem, pro vás však ne.
Jeden člověk mně za třicet tisíc je, nesčíslní však
za nic. Toto pak říkám i v sídle Persefony.“
A jiný takovýto:
„Nečti jen rychle Hérakleita z Efesu knihu;
velmi je neschůdná stezka, kterou v ní třeba se dát.
Soumrak a nejasno vládne v ní; když však tě uvede do ní
zasvěcenec, pak ihned nad slunce jasnější jest.“

(A 1, 17)
Bylo pět Hérakleitů: prvý ten, o němž jsme nyní psali; druhý lyrický básník, od kterého pochází chvalozpěv na dvanáct bohů; třetí elegický básník z Halikarnassu, na něhož složil Kallimachos tyto verše:
„Při zprávě o tvé smrti mi vytryskly, Hérakleite,
slzy, když jsem si vzpomněl, kolik jen celičkých dní
oba jsme prohovořili. Však nyní, příteli kárský,
dlouho již spočíváš v hrobě, proměněn v popel a prach.
Tvoje básně však žijí a Hádés, podsvětí vládce,
všechno jenž uchvátí, na ně ruku nevloží svou.“

Čtvrtý pocházel z Lesbu a napsal dějiny Makedonie; pátý byl vtipkař, který vážné podával žertem a přešel k tomuto druhu skladby od zpěvu s doprovodem kithary.