Presokratici.cz

c. 3 (1) Praví, že je nemožné, jestli něco je, aby to vznikalo, a toto říká o bohu. Je totiž nutné, aby to, co vzniká, vznikalo buď z podobného, nebo z nepodobného. Jedno ani druhé však není možné. Podobnému totiž nepřísluší, aby bylo zrozeno z podobného spíše než je zrodit (všechno je totiž stejné, vztahuje se jedno k druhému stejným způsobem a existuje podobně). Ani z nepodobného nemůže vzniknout nepodobné.

(2) Kdyby totiž mohlo vzniknout ze slabšího silnější, z menšího větší, z horšího lepší, nebo obráceně, horší věci z lepších, pak by mohlo vzniknout jsoucí z nejsoucího, což je však nemožné. Z těchto důvodů je také bůh věčný.

(3) A jestliže je bůh nejsilnější ze všeho, říká, že je vhodné, aby byl jeden. Kdyby totiž byli dva nebo více, nemohl by již být nejsilnější a nejlepší ze všeho. Kdyby totiž každý z mnoha byl bohem, každý by musel mít takové vlastnosti. Neboť toto je bůh a boží podstata: vládnout, ale nebýt ovládán, a být nejsilnější ze všeho. V té míře, v níž by nebyl nejsilnější, v té by nebyl bohem.

(4) Kdyby bylo mnoho bohů, kteří by byli vůči sobě v jednom ohledu silnější a v jiném slabší, nebyli by to bohové. Boží přirozenosti je totiž vlastní, že není ovládána.

(5) Kdyby byli bohové stejní, neměli by přirozenost boha, protože je třeba, aby bůh byl nejsilnější. Stejné totiž není ani lepší, ani horší než stejné. Jestliže je tedy bůh a je takový, potom bůh může být pouze jeden. Kdyby totiž bylo mnoho bohů, nemohl by konat všechno, co by si přál. Musí být tedy jen jeden.

(6) Ale je-li jeden, musí být podobný v každém ohledu, vidět, slyšet a mít všechny smysly každou částí. Protože kdyby tomu tak nebylo, části boha by vládly a byly ovládány mezi sebou navzájem, což je nemožné.

(7) Protože je ze všech stran stejný, je vzhledu koule, neboť nemůže být z jedné části takový a z jiné ne, ale [musí být takový] z každé části.

(8) Je-li věčný, jeden, [podobný a] vzhledu koule, nesmí být ani bezmezný, ani omezený. Bezmezné je [totiž] nejsoucno, protože nemá ani střed, ani počátek, ani konec, ani žádnou jinou část, a takové je právě bezmezné. Ale jsoucno nemůže být totéž jako nejsoucno. Kdyby jich bylo více, omezovali by se navzájem. Jedno však není podobné nejsoucnu, ani mnoha. Jako jedno totiž nemá to, vůči čemu by bylo omezené.

(9) Říká, že jedno, které je takové, je bůh; ani se nepohybuje, ani není bez pohybu. Bez pohybuje je totiž nejsoucno. Jiné totiž nemůže přijít tam, kde je on, ani sám nemůže jít tam, kde je něco jiného. Pohyb náleží mnoha: jedno (z nich) se totiž musí pohybovat tam, kde je jiné. Nic se nemůže pohybovat tam, kde je nejsoucí.

(10) Nejsoucí totiž není na žádném místě; ale kdyby si mohli vzájemně měnit místa, jedno by muselo být více než jedno. Z těchto důvodů by se tedy dvě věci, nebo více než jedno, mohly pohybovat, ale to, co je nic, je v klidu a bez pohybu.

(11) A jedno není ani v klidu, ani se nepohybuje: není totiž podobné ani nejsoucnu, ani mnoha. Protože bůh existuje všemi těmito způsoby, je věčný a jeden, podobný [ve všech svých částech] a vzhledu koule, ani bezmezný, ani omezený, ani v klidu, ani v pohybu.

4. (1) Na prvním místě tedy přijímá, stejně jako Melissos (Melissos A 5), že to, co vzniká, vzniká ze jsoucího. Co by tedy bránilo tomu, co vzniká, aby to nevznikalo z podobného [nebo z nepodobného], ale spíše z nejsoucna? Dále bůh by nebyl o nic více nezrozený než všechno, jestliže [předpokládáme], že všechno vzniká buď z podobného [nebo z nepodobného], což je nemožné. Tedy buď kromě boha není nic, nebo také všechno ostatní je věčné.

(2) Dále uznává, že bůh je nejsilnější, čímž míní, že je nejmocnější a nejlepší. Nezdá se však, že by to byl názor ustavený dohodou, podle kterého jsou naopak bohové v mnoha ohledech nadřazeni jeden druhému. Nezískal tedy tento názor o bohu ve shodě s obecným míněním.

(3) To, že je bůh nejmocnější, není třeba chápat tak, že boží přirozenost je takto vztažená k něčemu jinému, ale spíš vztažená k jeho vlastnímu uspořádání. Kdyby totiž byla vztažená k jinému, nebylo by nic, co by mu bránilo vynikat v dobrotě a síle, kromě slabosti jiných. Nikdo by však nechtěl říci, že bůh je nejsilnější tímto způsobem, ale spíše že existuje nejlepším možným způsobem a nepostrádá nic, aby existoval dobře a nejlepším způsobem. A tyto jiné (vlastnosti) by také přispívali tomu, kdo by mu byl roven.

(4) Nic by totiž nebránilo [těmto bohům], i kdyby jich bylo více existujících tímto způsobem, aby všichni byli v nejlepším možném stavu a převyšující jedni druhé, ačkoli ne sami sebe.

5) Ale, jak se zdá [z toho, co říká Xenofanés], existují i jiné věci. Praví totiž, že bůh je nejsilnější, a to je nutně mezi jinými věcmi. Je tedy jeden a nijak mu nepřísluší vidět a slyšet každou částí, protože kdyby neviděl nějakou jednotlivou částí, neznamenalo by to vidět hůře, ale nevidět vůbec. Ale možná to znamená, že vidí každou částí, protože existuje-li tímto způsobem, byl by v nejlepším stavu, protože by byl podobný ze všech stran.

(6) Dále, je-li takový, proč by měl být kulovitého tvaru spíše než nějakého jiného, neboť celý slyší, [celý vidí] a celý vládne? Jako totiž říkáme, že běloba je celá bílá, nenaznačujeme nic jiného, než že je bílá ve všech svých částech. Co tedy brání, abychom takto mluvili i o tom, co ze všech stran vidí, slyší a vládne, že je každá jeho část, kterou by někdo vzal, charakterizovaná právě tímto způsobem? (...)

(7) Dále, jak je možné, že má tělo a velikost a [není] ani bezmezný, ani omezený? Neboť to, co je bezmezné, je takové v té míře, v níž nemá mez, zatímco je schopné mez přijmout; mez je vlastní velikosti, množství a všemu, co má kvantitu. Nebyl by tedy, kdyby neměl mez, v té míře, v níž by byl velikostí, bezmezný?

(8) Dále, má-li kulovitý tvar, je nutné, aby měl mez. Má totiž krajnosti, má-li střed, od kterého jsou dále vzdáleny. Střed pak má proto, že má kulovitou podobu, neboť to je kulovitá podoba, být vzdálen stejně od středu ke krajnostem.

(9) Není žádný rozdíl, má-li tělo krajnosti nebo meze. (protože v obou případech bude omezený. Je ale také možné, že jsoucno je omezené). Jestliže je i nejsoucno bezmezné, proč by nebylo také jsoucno bezmezné? Co totiž brání tomu, aby o některých takových věcech bylo řečeno to, co je řečeno o jsoucím a o nejsoucím? Je totiž jsoucí, které nyní nikdo nevnímá, (tak jako) nejsoucí, neboť i jsoucí může být přehlédnuto, ačkoli jsoucno je právě vnímáno. Obojí může být řečeno a myšleno (Podobně je také ne-bílé jsoucí stejně jako) nebílé nejsoucí. Z tohoto důvodu bude všechno jsoucí bílé, takže nebude říkat to samé o jsoucím a nejsoucím, nebo, jak se domnívám, nic nepřekáží, aby cokoli ze jsoucích věcí bylo ne-bílé. Je-li tedy ve shodě s tím, co bylo již řečeno něco bezmezné proto, že nemá [mez], může ještě více přijmout popření [bezmezné]. Jsoucí je tedy buď bezmezné, nebo má mez.

(10) Je ale možná nesmyslné připisovat nejsoucnu bezmeznost. Neříkáme totiž, že všechno, co postrádá mez, je bezmezné, stejně jako bychom neřekli, že ne-stejné není stejné.

(11) [Dále,] je-li bůh jeden, proč by neměl mít mez, ale ne ve vztahu k bohu? A pokud je bůh pouze jeden, i části boha by byly pouze [jedno].

(12) Dále, i toto je mylné, že zatímco mnohé se vzájemně omezuje, jedno by však nemělo žádnou mez. Mnohé stejné vlastnosti přísluší mnohému i jednomu, neboť i to, že existují, jim je společné. Podobně by bylo nesmyslné, kdybychom z tohoto důvodu popřeli, že je bůh, je-li mnohé, aby mu takto nebyl podoben.

(13) Dále, co brání bohu, aby byl omezený a měl meze, když je bůh jedno? Jak také říká Parmenidés (Parmenidés B 8.43), je jedno „ze všech stran podobné zaoblené kouli, stejně vyvážené ze středu.“ Je sice nutné, aby mez věci existovala, nemusí však existovat jako nějaké něco. Ani není nutné, aby to, co má mez, mělo mez vůči něčemu – jako je něco omezené v nekonečné řadě tím, že je vedle něčeho jiného. Být omezen znamená mít meze, není však nutné, aby mít meze znamenalo mít meze vzhledem k něčemu.

(14) V některých případech to může být pravda, že je omezené [a] ve vztahu k něčemu, ale v jiných případech je možné, aby bylo omezené, nebylo však omezené vzhledem k něčemu, co se k němu vztahuje.

(15) Opět, pokud jde o nepohyblivé jsoucno a [ne]jsoucno, [musí být řečeno, že předpoklad, že nejsoucno se nepohybuje,] protože jsoucno se pohybuje, je patrně stejně nesprávný jako to, co bylo uvedeno výše. A dále, nikdo by nepředpokládal, že to, co není pohybováno a nepohyblivé je to samé, ale to první je popření pohybu, právě jako nestejného, což může být pravdivě řečeno o nejsoucím. Nemluví však „nepohyblivé“ o něčem, co existuje nějakým způsobem, stejně jako „nestejné“, ve stavu protikladném pohybu, [totiž] být v klidu, právě jako popření pomocí předpony „ne“ znamenají jejich protiklady? Tak „nepohyblivé“ může být pravdivě řečeno o nejsoucím, ale „být v klidu“ nemůže příslušet nejsoucímu. Podobně „nepohyblivé“ neznamená to samé. Ale užívá je ve smyslu „být v klidu“ a říká, že nejsoucí je v klidu, protože se nemůže proměňovat.

(16) Jak jsme řekli výše, je patrně nesmyslné říci, že to, co přičítáme nejsoucnu, může být také pravdivě řečeno o jsoucím, zvláště když to, co je řečeno, je popření, jako například nepohyblivé a neproměnné. Jak bylo také řečeno, toto by velice omezilo naši možnost mluvit o jsoucím. Tak by totiž nebyla pravda říci, je mnohé je ne-jedno, kdyby totiž nejsoucí bylo ne-jedno.

(17) Dále, v některých případech se protiklady zdají vyplývat ze stejných popření. Například je nutné, aby něco bylo buď stejné, nebo nestejné, jestliže to je nějaké množství nebo velikost, nebo liché a sudé, jestliže to je číslo. Podobně nebo stejně je tomu nezbytně [se jsoucím], že je buď v klidu, nebo se pohybuje, jestliže je tělo.

(18) Dále, jestliže se tedy bůh a jedno nepohybuje, protože mnohé se pohybuje tím, že si vzájemně vyměňuje místo, co by bránilo bohu, aby se také pohyboval na jiné (místo)? Nikde [totiž nepraví], že [je pouze jedno], ale spíše že je pouze jeden bůh.

(19) A je-li tomu tak, co brání bohu, aby se pohyboval v kruhu tím, že by se pohybovaly na jiné místo jeho části? Nepraví totiž jako Zénón, že jedno je takovým způsobem mnoha. Sám však praví, že bůh je tělo, ať už je vším, nebo ať je nazývá jakkoli jinak. Vždyť jak by bůh mohl být kulovitého tvaru, kdyby neměl tělo?

(20) A jediný způsob, kterým by se nemohl ani pohybovat, ani být v klidu, by byl, kdyby vůbec neexistoval. Jelikož je ale tělo, co by mu mohlo překážet v pohybu, jak bylo řečeno?