21 DK A 27
Xenofanés (zachoval Athénaios ve spisu Deipnosophistae, XIV, 32 Kaibel; p. 632cd)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
ὅτι δὲ πρὸς τὴν μουσικὴν οἰκειότατα διέκειντο οἱ ἀρχαῖοι, δῆλον καὶ ἐξ ῾Ομήρου· ὃς διὰ τὸ μεμελοποιηκέναι πᾶσαν ἑαυτοῦ τὴν ποίησιν ἀφροντιστὶ (τοὺς) πολλοὺς ἀκεφάλους ποιεῖ στίχους καὶ λαγαρούς, ἔτι δὲ μειούρους. Ξενοφάνης δὲ καὶ Σόλων καὶ Θέογνις καὶ Φωκυλίδης, ἔτι δὲ Περίανδρος ὁ Κορίνθιος ἐλεγειοποιὸς καὶ τῶν λοιπῶν οἱ μὴ προσάγοντες πρὸς τὰ ποιήματα μελωιδίαν ἐκπονοῦσι τοὺς στίχους τοῖς ἀριθμοῖς καὶ τῆι τάξει τῶν μέτρων καὶ σκοποῦσιν ὅπως αὐτῶν μηδεὶς [μήτε] ἀκέφαλος ἔσται μήτε λαγαρὸς μήτε μείουρος.
Že byli staří básníci velice oddáni hudbě, je jasné také z Homéra, který, – protože napsal všechny své básně, aby byly zpívány, – často bezmyšlenkovitě skládá verše, jež postrádají první krátkou slabiku, nebo nahrazuje dlouhou slabiku krátkou, ať už ve verši nebo na jeho konci. Ale Xenofanés, Solón, Theognis, Fókylidés a dále Periandros, elegický básník z Korintu, a z ostatních ti, kteří do svých básní nevnesli hudbu, skládají svoje verše v souladu s čísly a uspořádáními meter a dohlížejí na to, aby žádný z nich neobsahoval zkrácenou slabiku na začátku, uprostřed verše nebo na konci.