59 DK A 47 /1
Anaxagorás (zachoval Platón ve spisu Phaedo, 97b-98c)Součástí tohoto zlomku jsou také: 59 DK A 47 /2 , 59 DK A 47 /3
[Přepnout na jednoduché zobrazení]
ἀλλ᾿ ἀκούσας μέν ποτε ἐκ βιβλίου τινός, ὡς ἔφη, ᾿Αναξαγόρου ἀναγιγνώσκοντος καὶ λέγοντος, ὡς ἄρα νοῦς ἐστιν ὁ διακοσμῶν τε καὶ πάντων αἴτιος, ταύτῃ δὴ τῇ αἰτίαι ἥσθην καὶ ἔδοξέ μοι τρόπον τινὰ εὖ ἔχειν τὸ τὸν νοῦν εἶναι πάντων αἴτιον καὶ ἡγησάμην, εἰ τοῦθ᾿ οὕτως ἔχει, τόν γε νοῦν κοσμοῦντα πάντα κοσμεῖν καὶ ἕκαστον τιθέναι ταύτῃ ὅπῃ ἂν βέλτιστα ἔχῃ·
εἰ οὖν τις βούλοιτο τὴν αἰτίαν εὑρεῖν περὶ ἑκάστου ὅπῃ γίγνεται ἢ ἀπόλλυται ἢ ἔστι, τοῦτο δεῖν περὶ αὐτοῦ εὑρεῖν, ὅπῃ βέλτιστον αὐτῷ ἐστιν ἢ εἶναι ἢ ἄλλο ὁτιοῦν πάσχειν ἢ ποιεῖν· ἐκ δὲ δὴ τοῦ λόγου τούτου οὐδὲν ἄλλο σκοπεῖν προσήκειν ἀνθρώπῳ καὶ περὶ αὐτοῦ ἐκείνου καὶ περὶ τῶν ἄλλων ἀλλ᾿ ἢ τὸ ἄριστον καὶ τὸ βέλτιστον. ἀναγκαῖον δὲ εἶναι τὸν αὐτὸν τοῦτον καὶ τὸ χεῖρον εἰδέναι· τὴν αὐτὴν γὰρ εἶναι ἐπιστήμην περὶ αὐτῶν. ταῦτα δὴ λογιζόμενος ἅσμενος ηὑρηκέναι ᾤμην διδάσκαλον τῆς αἰτίας περὶ τῶν ὄντων κατὰ νοῦν ἐμαυτῷ, τὸν ᾿Αναξαγόραν, καί μοι φράσειν πρῶτον μὲν πότερον ἡ γῆ πλατεῖά ἐστιν ἢ στρογγύλη, ἐπειδὴ δὲ φράσειεν, ἐπεκδιηγήσεσθαι τὴν αἰτίαν καὶ τὴν ἀνάγκην, λέγοντα τὸ ἄμεινον καὶ ὅτι αὐτὴν ἄμεινον ἦν τοιαύτην εἶναι, ἦν τοιαύτην εἶναι· καὶ εἰ ἐν μέσῳ φαίη εἶναι αὐτήν, ἐπεκδιηγήσεσθαι ὡς ἄμεινον ἦν αὐτὴν ἐν μέσῳ εἶναι· καὶ εἴ μοι ταῦτα ἀποφαίνοι, παρεσκευάσμην ὡς οὐκέτι ποθεσόμενος αἰτίας ἄλλο εἶδος.
(98) καὶ δὴ καὶ περὶ ἡλίου οὕτω παρεσκευάσμην ὡσαύτως πευσόμενος, καὶ σελήνης καὶ τῶν ἄλλων ἄστρων τάχους τε πέρι πρὸς ἄλληλα καὶ τροπῶν καὶ τῶν ἄλλων παθημάτων, πῇ ποτε ταῦτ᾿ ἄμεινόν ἐστιν ἕκαστον καὶ ποιεῖν καὶ πάσχειν ἃ πάσχει. οὐ γὰρ ἄν ποτε αὐτὸν ὤιμην, φάσκοντά γε ὑπὸ νοῦ αὐτὰ κεκοσμῆσθαι, ἄλλην τινὰ αὐτοῖς αἰτίαν ἐπενεγκεῖν ἢ ὅτι βέλτιστον αὐτὰ οὕτως ἔχειν ἐστὶν ὥσπερ ἔχει· ἑκάστῳ οὖν αὐτῶν ἀποδιδόντα τὴν αἰτίαν καὶ κοινῇ πᾶσι τὸ ἑκάστῳ βέλτιστον ὤιμην καὶ τὸ κοινὸν πᾶσιν ἐκδιηγήσεσθαι ἀγαθόν· καὶ οὐκ ἂν ἀπεδόμην πολλοῦ τὰς ἐλπίδας, ἀλλὰ πάνυ σπουδῇ λαβὼν τὰς βίβλους ὡς τάχιστα οἷός τ᾿ ἦ ἀνεγίγνωσκον, ἵν᾿ ὡς τάχιστα εἰδείην τὸ βέλτιστον καὶ τὸ χεῖρον. ἀπὸ δὴ θαυμαστῆς ἐλπίδος, ὦ ἑταῖρε, ὠιχόμην φερόμενος, ἐπειδὴ προϊὼν καὶ ἀναγιγνώσκων ὁρῶ ἄνδρα τῷ μὲν νῷ οὐδὲν χρώμενον οὐδέ τινας αἰτίας ἐπαιτιώμενον εἰς τὸ διακοσμεῖν τὰ πράγματα, ἀέρας δὲ καὶ αἰθέρας καὶ ὕδατα αἰτιώμενον καὶ ἄλλα πολλὰ καὶ ἄτοπα.
Jednou jsem však slyšel kohosi číst z nějaké knihy, z Anaxagorovy, jak mi řekl, že prý tím, co pořádá svět a co je všeho příčinou, je mysl. Tu jsem měl z této příčiny radost a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že intelekt je příčinou všeho, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy intelekt, působící řád světa, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla co nejlepší.
Vždyť pokud by někdo chtěl pro každou věc nalézt příčinu toho, jak vzniká nebo zaniká nebo jest, musel by nalézt, jaké je pro ni nejlepší bytí nebo kterýkoliv jiný stav nebo činnost; a z toho také důvodu nenáleží člověku zkoumat nic jiného, jak o té samé věci, tak o ostatních, nežli to nejdokonalejší a nejlepší. Díky tomu že pak nutně zná i horší stav, neboť vědění o tom obojím je totéž. Když jsem toto uvážil, myslil jsem, ke své radosti, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co jest, podle svého přání, totiž Anaxagoru! A ten že mi nejprve ukáže, zda je Země plochá nebo kulatá, a po té že mi vyloží i příčinu a nutnost toho; a to tak, že řekne, co je lepší, a že by bylo lépe, aby byla taková. A jestliže řekne, že Země je uprostřed, že také vyloží, proč je lépe, aby Země byla ve středu. A pokud mi toto objeví, byl jsem připraven k tomu, že už nikdy nezatoužím po jiném druhu příčiny.
(98) Byl jsem ovšem připraven dozvědět se tímto způsobem také o Slunci, o Měsíci i o dalších hvězdách, o jejich vzájemné rychlosti, obratech a ostatních stavech, jak je asi lépe pro každou z nich působit i snášet stavy, které snáší. Nikdy bych totiž si o něm nebyl myslel, že by při svém tvrzení, že to vše je uspořádáno intelektem, pro ně kdy uvedl nějakou jinou příčinu, nežli že je nejlepší, aby byly právě tak, jak jsou. Myslil jsem tedy, že dá každé jednotlivé z nich i všem společně náležitou příčinu, že také vyloží, co je všem společně pro každou zvlášť nejlepší a že uvede, co je společné dobro pro všechny. A nebyl bych dal ani za nevím co ty naděje, nýbrž s velkou snahou jsem se chopil těch knih a četl jsem je co nejrychleji, abych co nejdříve znal to nejlepší i to horší. Tu však jsem se, příteli, rázem rozloučil s tou podivuhodnou naději, když při dalším čtení vidím, že ten muž intelekt k ničemu neužívá, ani mu nepřičítá žádné příčiny co do uspořádání věcí, ale že za příčiny uvádí vzduchy, aithéry a vody – i mnoho jiných a divných věcí.
Podle př. F. Novotného. Cfr. B 12 /2.