Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:
[Zaregistrujte se]

Presokratici.cz

databáze zlomků předsókratovských myslitelů
59 DK A 1
Anaxagorás (zachoval Diogenés Laertios ve spisu Vitae philosophorum, II, 6-15)





[Přepnout na jednoduché zobrazení]


(6) ᾿Αναξαγόρας ῾Ηγησιβούλου ἢ Εὐβούλου Κλαζομένιος. οὗτος ἤκουσεν ᾿Αναξιμένους, καὶ πρῶτος τῆι ὕληι νοῦν ἐπέστησεν, ἀρξάμενος οὕτω τοῦ συγγράμματος, ὅ ἐστιν ἡδέως καὶ μεγαλοφρόνως ἡρμηνευμένον· ᾿πάντα χρήματα ἦν ὁμοῦ· εἶτα νοῦς ἐλθὼν αὐτὰ διεκόσμησεν᾿ (= fr. 17 Schaubach, cfr. B 1). παρὸ καὶ Νοῦς ἐπεκλήθη, καί φησι περὶ αὐτοῦ Τίμων ἐν τοῖς Σίλλοις οὕτω (fr. 24 D.)·
καί που ᾿Αναξαγόρην φάσ᾿ ἔμμεναι, ἄλκιμον ἥρω
Νοῦν, ὅτι δὴ νόος αὐτῶι, ὃς ἐξαπίνης ἐπεγείρας
πάντα συνεσφήκωσεν ὁμοῦ τεταραγμένα πρόσθεν.
οὗτος εὐγενείαι καὶ πλούτωι διαφέρων ἦν, ἀλλὰ καὶ μεγαλοφροσύνηι, ὅς γε τὰ πατρῶια παρεχώρησε τοῖς οἰκείοις. (7) αἰτιαθεὶς γὰρ ὑπ᾿ αὐτῶν ὡς ἀμελῶν· ᾿τί οὖν, ἔφη, οὐχ ὑμεῖς ἐπιμελεῖσθε;᾿ καὶ τέλος ἀπέστη καὶ περὶ τὴν τῶν φυσικῶν θεωρίαν ἦν οὐ φροντίζων τῶν πολιτικῶν. ὅτε καὶ πρὸς τὸν εἰπόντα ᾿οὐδέν σοι μέλει τῆς πατρίδος;᾿ ᾿εὐφήμει, ἔφη, ἐμοὶ γὰρ καὶ σφόδρα μέλει τῆς πατρίδος᾿ δείξας τὸν οὐρανόν.
λέγεται δὲ κατὰ τὴν Ξέρξου διάβασιν εἴκοσιν ἐτῶν εἶναι, βεβιωκέναι δὲ ἑβδομήκοντα δύο. φησὶ δ᾿ ᾿Απολλόδωρος ἐν τοῖς Χρονικοῖς (F GrHist. 244 F 31; II, 1028) γεγενῆσθαι αὐτὸν τῆι ἑβδομηκοστῆι ὀλυμπιάδι (500/497 BC), τεθνηκέναι δὲ τῶι πρώτωι ἔτει τῆς ὀγδοηκοστῆς ὀγδόης (428 / 427 BC). ἤρξατο δὲ φιλοσοφεῖν ᾿Αθήνησιν ἐπὶ Καλλίου (456 BC, vel Καλλιάδου 480 BC) ἐτῶν εἴκοσιν ὤν, ὥς φησι Δημήτριος ὁ Φαληρεὺς ἐν τῆι τῶν ᾿Αρχόντων ἀναγραφῆι (F GrHist. 228 F 2; II, 960), ἔνθα καί φασιν αὐτὸν ἐτῶν διατρῖψαι τριάκοντα.
(8) οὗτος ἔλεγε τὸν ἥλιον μύδρον εἶναι διάπυρον (= fr. 24 Schaub.) καὶ μείζω τῆς Πελοποννήσου οἱ δέ φασι Τάνταλον· τὴν δὲ σελήνην οἰκήσεις ἔχειν, ἀλλὰ καὶ λόφους καὶ φάραγγας. ἀρχὰς δὲ τὰς ὁμοιομερείας· καθάπερ γὰρ ἐκ τῶν ψηγμάτων λεγομένων τὸν χρυσὸν συνεστάναι, οὕτως ἐκ τῶν ὁμοιομερῶν μικρῶν σωμάτων τὸ πᾶν συγκεκρίσθαι. καὶ νοῦν μὲν ἀρχὴν κινήσεως· τῶν δὲ σωμάτων τὰ μὲν βαρέα τὸν κάτω τόπον, [ὡς τὴν γῆν], τὰ δὲ κοῦφα τὸν ἄνω ἐπισχεῖν, ὡς τὸ πῦρ ὕδωρ δὲ καὶ ἀέρα τὸν μέσον. οὕτω γὰρ ἐπὶ τῆς γῆς πλατείας οὔσης τὴν θάλατταν ὑποστῆναι διατμισθέντων ὑπὸ τοῦ ἡλίου τῶν ὑγρῶν.
(9) τὰ δ᾿ ἄστρα κατ᾿ ἀρχὰς μὲν θολοειδῶς ἐνεχθῆναι, ὥστε κατὰ κορυφὴν τῆς γῆς τὸν ἀεὶ φαινόμενον εἶναι πόλον, ὕστερον δὲ τὴν ἔγκλισιν λαβεῖν. καὶ τὸν γαλαξίαν ἀνάκλασιν εἶναι φωτὸς [τῶν ὑπὸ] ἡλίου μὴ καταλαμπομένων (τῶν) ἄστρων. τοὺς δὲ κομήτας σύνοδον πλανητῶν φλόγας ἀφιέντων· τούς τε διάιττοντας οἷον σπινθῆρας ἀπὸ τοῦ ἀέρος ἀποπάλλεσθαι. ἀνέμους γίγνεσθαι λεπτυνομένου τοῦ ἀέρος ὑπὸ τοῦ ἡλίου. βροντὰς σύγκρουσιν νεφῶν· ἀστραπὰς ἔκτριψιν νεφῶν· σεισμὸν ὑπονόστησιν ἀέρος εἰς γῆν. ζῶια γίγνεσθαι ἐξ ὑγροῦ καὶ θερμοῦ καὶ γεώδους, ὕστερον δὲ ἐξ ἀλλήλων· καὶ ἄρρενα μὲν ἀπὸ τῶν δεξιῶν, θήλεα δὲ ἀπὸ τῶν ἀριστερῶν.
(10) φασὶ δ᾿ αὐτὸν προειπεῖν τὴν περὶ Αἰγὸς ποταμοὺς γενομένην τοῦ λίθου πτῶσιν, ὃν εἶπεν ἐκ τοῦ ἡλίου πεσεῖσθαι. ὅθεν καὶ Εὐριπίδην, μαθητὴν ὄντα αὐτοῦ, χρυσέαν βῶλον εἰπεῖν τὸν ἥλιον ἐν τῶι Φαέθοντι (FTG fr. 783). ἀλλὰ καὶ εἰς ᾿Ολυμπίαν ἐλθόντα ἐν δερματίνωι καθίσαι, ὡς μέλλοντος ὕσειν· καὶ γενέσθαι. πρός τε τὸν εἰπόντα, εἰ τὰ ἐν Λαμψάκωι ὄρη ἔσται ποτὲ θάλαττα, φασὶν εἰπεῖν· ᾿ἐάν γε ὁ χρόνος μὴ ἐπιλίπηι᾿. ἐρωτηθείς ποτε, εἰς τί γεγέννηται, ᾿εἰς θεωρίαν, ἔφη, ἡλίου καὶ σελήνης καὶ οὐρανοῦ᾿. πρὸς τὸν εἰπόντα· ᾿ἐστερήθης ᾿Αθηναίων᾿ οὐ μὲν οὖν, ἔφη, ᾿ἀλλ᾿ ἐκεῖνοι ἐμοῦ᾿. (ἰδὼν τὸν Μαυσώλου τάφον ἔφη· ᾿τάφος πολυτελὴς λελιθωμένης ἐστὶν οὐσίας εἴδωλον᾿.)
(11) πρὸς τὸν δυσφοροῦντα ὅτι ἐπὶ ξένης τελευτᾶι ᾿πανταχόθεν, ἔφη, ὁμοία ἐστὶν ἡ εἰς ἅιδου κατάβασις᾿. δοκεῖ δὲ πρῶτος, καθά φησι Φαβωρῖνος ἐν Παντοδαπῆι ἱστορίαι (fr. 26; FHG III, 581), τὴν ῾Ομήρου ποίησιν ἀποφήνασθαι εἶναι περὶ ἀρετῆς καὶ δικαιοσύνης· ἐπὶ πλεῖον δὲ προστῆναι τοῦ λόγου Μητρόδωρον τὸν Λαμψακηνόν (c. 61), γνώριμον ὄντα αὐτοῦ, ὃν καὶ πρῶτον σπουδάσαι τοῦ ποιητοῦ περὶ τὴν φυσικὴν πραγματείαν. πρῶτος δὲ ᾿Αναξαγόρας καὶ βιβλίον ἐξέδωκε συγγραφῆς (?). φησὶ δὲ Σιληνὸς ἐν τῆι πρώτηι τῶν ῾Ιστοριῶν ἐπὶ ἄρχοντος Δημύλου (?) λίθον ἐξ οὐρανοῦ πεσεῖν· (12) τὸν δὲ ᾿Αναξαγόραν εἰπεῖν ὡς ὅλος ὁ οὐρανὸς ἐκ λίθων συγκέοιτο· τῆι σφοδρᾶι δὲ περιδινήσει συνεστάναι καὶ ἀνεθέντα κατενεχθήσεσθαι.
περὶ δὲ τῆς δίκης αὐτοῦ διάφορα λέγεται. Σωτίων μὲν γάρ φησιν ἐν τῆι Διαδοχῆι τῶν φιλοσόφων ὑπὸ Κλέωνος αὐτὸν ἀσεβείας κριθῆναι, διότι τὸν ἥλιον μύδρον ἔλεγε διάπυρον· ἀπολογησαμένου δὲ ὑπὲρ αὐτοῦ Περικλέους τοῦ μαθητοῦ, πέντε ταλάντοις ζημιωθῆναι καὶ φυγαδευθῆναι. Σάτυρος δ᾿ ἐν τοῖς Βίοις (fr. 14; FHG III, 163) ὑπὸ Θουκυδίδου φησὶν εἰσαχθῆναι τὴν δίκην ἀντιπολιτευομένου τῶι Περικλεῖ· καὶ οὐ μόνον ἀσεβείας, ἀλλὰ καὶ μηδισμοῦ· καὶ ἀπόντα καταδικασθῆναι θανάτωι.
(13) ὅτε καὶ ἀμφοτέρων αὐτῶι προσαγγελέντων, τῆς τε καταδίκης καὶ τῆς τῶν παίδων τελευτῆς, εἰπεῖν περὶ μὲν τῆς καταδίκης, ὅτι ἄρα ᾿κἀκείνων κἀμοῦ πάλαι ἡ φύσις κατεψηφίσατο᾿, περὶ δὲ τῶν παίδων, ὅτι ᾿ἤιδειν αὐτοὺς θνητοὺς γεννήσας᾿. (οἱ δ᾿ εἰς Σόλωνα τοῦτο ἀναφέρουσιν, ἄλλοι εἰς Ξενοφῶντα.) τοῦτον δὲ καὶ θάψαι ταῖς ἰδίαις χερσὶν αὐτοὺς Δημήτριός φησιν ὁ Φαληρεὺς ἐν τῶι Περὶ γήρως. ῞Ερμιππος δ᾿ ἐν τοῖς Βίοις (fr. 31; FHG III, 43) φησίν, ὅτι καθείρχθη ἐν τῶι δεσμωτηρίωι τεθνηξόμενος. Περικλῆς δὲ παρελθὼν εἶπεν, εἴ τι ἔχουσιν ἐγκαλεῖν αὑτῶι κατὰ τὸν βίον· οὐδὲν δὲ εἰπόντων ᾿καὶ μὴν ἐγώ, ἔφη, τούτου μαθητής εἰμι· μὴ οὖν διαβολαῖς ἐπαρθέντες ἀποκτείνητε τὸν ἄνθρωπον, ἀλλ᾿ ἐμοὶ πεισθέντες ἄφετε᾿. καὶ ἀφείθη· οὐκ ἐνεγκὼν δὲ τὴν ὕβριν αὑτὸν ἐξήγαγεν.
(14) ῾Ιερώνυμος δ᾿ ἐν τῶι δευτέρωι Τῶν σποράδην ὑπομνημάτων (fr. 9 Hill.) φησίν, ὅτι ὁ Περικλῆς παρήγαγεν αὐτὸν ἐπὶ τὸ δικαστήριον, διερρυηκότα καὶ λεπτὸν ὑπὸ νόσου, ὥστε ἐλέωι μᾶλλον ἢ κρίσει ἀφεθῆναι. καὶ τὰ μὲν περὶ τῆς δίκης αὐτοῦ τοσαῦτα. ἔδοξε δέ πως καὶ Δημοκρίτωι ἀπεχθῶς ἐσχηκέναι. ἀποτυχὼν τῆς πρὸς αὐτὸν κοινολογίας. καὶ τέλος ἀποχωρήσας εἰς Λάμψακον αὐτόθι κατέστρεψεν. ὅτε καὶ τῶν ἀρχόντων τῆς πόλεως ἀξιούντων τί βούλεται αὑτῶι γενέσθαι, φάναι, τοὺς παῖδας ἐν ὧι ἂν ἀποθάνηι μηνὶ κατ᾿ ἔτος παίζειν συγχωρεῖν. καὶ φυλάττεται τὸ ἔθος καὶ νῦν.
(15) τελευτήσαντα δὴ αὐτὸν ἔθαψαν ἐντίμως οἱ Λαμψακηνοὶ καὶ ἐπέγραψαν·
ἐνθάδε, πλεῖστον ἀληθείας ἐπὶ τέρμα περήσας
οὐρανίου κόσμου, κεῖται ᾿Αναξαγόρας.
ἔστι καὶ ἡμῶν εἰς αὐτόν·
ἠέλιον πυρόεντα μύδρον ποτὲ φάσκεν ὑπάρχειν,
καὶ διὰ τοῦτο θανεῖν μέλλεν ᾿Αναξαγόρας·
ἀλλ᾿ ὁ φίλος Περικλῆς μὲν ἐρύσατο τοῦτον, ὁ δ᾿ αὑτὸν
ἐξάγαγεν βιότου μαλθακίηι σοφίης.
γεγόνασι δὲ καὶ ἄλλοι τρεῖς ᾿Αναξαγόραι, ὧν (ἐν οὐδενὶ πάντα, ἀλλ᾿) ὁ μὲν ἦν ῥήτωρ ᾿Ισοκράτειος· ὁ δὲ ἀνδριαντοποιός, οὗ μέμνηται ᾿Αντίγονος (p. 10 Wilam.)· ἄλλος γραμματικὸς Ζηνοδότειος.
(6) Anaxagorás, syn Hégésibúlův nebo Eubúlův, pocházel z Klazomen. Byl posluchačem Anaximenovým a první postavil k látce rozum. Svůj příjemně a duchaplně složený spis začíná takto: „Všechny věci byly pospolu; potom přišel rozum (nús, mysl, intelekt) a uspořádal je.” (viz B 1) Proto byl Anaxagorás taky nazýván „Rozum” (Mysl, Nús). Např. Tímón o něm takto mluví v Posměšcích (fr. 24 D.):
Někde též říkají, Anaxagorás statečný rek je
Rozum, neboť sám jistě má rozum, jenž náhle se vzbudiv,
všechno vespolek spojil, co dříve zmateno bylo.
Vynikal urozeností a bohatstvím, ale též velkodušností, neboť majetek po otci postoupil svým příbuzným. (7) Když mu totiž vytýkali, že se o něj nestará, odvětil: „Proč se tedy o něj nestaráte vy?” Nakonec se jej vzdal a věnoval se pozorování přírodních jevů, nestaraje se o věci veřejné. Když mu kdosi řekl: „Což ti nic nezáleží na vlasti?”, odpověděl: „Zmlkni, mně přece na mé vlasti velice záleží” - a ukázal přitom na nebe.
Za přechodu Xerxova (480 před n. l.) mu prý bylo dvacet let a celkem žil 72 let. Podle Apollodórovy Kroniky se narodil v 70. olympiádě (500 až 495 před n. l.) a zemřel v 1. roce 88. olympiády (428 až 427 před n. l.). Filosofií se začal zabývat v Athénách, když mu bylo dvacet let, za archonátu Kalliova (456 před n. l., správně však Kalliadova, 480 před n. l.), jak praví Démétrios Falérský v Soupise archontů – a strávil tam prý třicet let.
(8) Slunce považoval za kus rozžhaveného železa, většího než Peloponnés. Jiní to však připisují Tantalovi. Na Měsíci prý jsou obydlí, vrchy a údolí. Principem všeho jsou stejnorodá (seménka kvalit): jako je totiž zlato sestaveno ze zlatého prachu (viz A 41), tak je veškerenstvo složeno z maličkých stejnorodých těl. A principem pohybu je rozum. Ta z těl, která jsou těžká, zaujímají spodní místo, například země; ta, která jsou lehká, se drží nahoře, jako třeba oheň; voda a vzduch pak mezi nimi. Tak přece moře spočívá na zemi, která je plochá, když se (z ní) díky Slunci vypařila vlhkost.
(9) Hvězdy byly původně poutány jakoby na klenbě tak, že pól byl viditelný pořád jako její vrchol (tj. kolmo nad zemí), později však získal sklon. Mléčná dráha je prý shromáždění světla hvězd, neosvětlených Sluncem (rkp čtení: odraz slunečního světla od neosvětlených hvězd). Komety jsou umožněny setkáním záře bloudících (hvězd). Meteory jsou jiskry vymršťované vzduchem (viz Xenofanés A 44). Vítr vzniká, když je vzduch zjemněn působením Slunce. Blesky (hřmění?) zase tehdy, když se srážejí mraky; zemětřesení pronikáním vzduchu do země. Živé bytosti povstaly z vlhka, tepla a něčeho zemitého, poté vznikají ze sebe navzájem – a to tak, že samci z pravých částí, samice pak z levých.
(10) Říká se, že předpověděl pád kamenného meteoritu, k němuž došlo u Kozích říček; prý o něm řekl, že má spadnout ze Slunce. Proto taky Eurípidés, který byl jeho žákem, nazval ve své tragédii Faethón Slunce „zlatou hroudou”. Když prý přišel do Olympie, usedl v koženém plášti, jako kdyby mělo pršet – a stalo se tak. Když se ho kdosi ptal, zda hory v Lampsaku někdy budou mořem, odpověděl prý: „Pokud k tomu nebude chybět čas.” Když se ho jednou ptali, k čemu se zrodil, odpověděl: „Ke spatření Slunce, Měsíce a nebe.” Když mu kdosi řekl: “Byl jsi zbaven společnosti Athéňanů”, odvětil: „Ne já jejich, ale oni mé.” {Když spatřil náhrobek Mausólův, pravil: „Nákladný hrob je obrazem majetku, proměněného v kámen.”} (stavba je ovšem až z roku 353 před n. l.)
(11) Když kdosi těžce nesl, že má zemřít v cizí zemi, řeku mu: „Odevšad je sestup do Hádu stejný.” Zdá se, jak praví Favorínos v Rozmanitých příbězích, že jako první prohlásil, že Homérovy básně pojednávají o zdatnosti a spravedlnosti; takovým výkladem se obšírněji zabýval Métrodóros z Lampsaku, jenž byl jeho známý a první studoval tohoto básníka z přídozpytného hlediska. Anaxagorás byl také první, kdo vydal sepsanou knihu. Silénos v první knize Dějin (cca 100 před n. l.) tvrdí, že za Démylova archonátu (Démontiónova?, 470 před n. l.) spadl z nebe kámen (12) a že Anaxagorás říkal, že celé nebe sestává z kamenů. Ty se udržují (na svých místech) prudkým otáčivým pohybem a spadnou, když se tento pohyb zvolní.
O soudu nad ním se říkají různé věci. Sótión v Nástupnictvích filosofů tvrdí, že jej Kleón zažaloval z bezbožnosti (asebeia), protože prohlásil Slunce za kus rozžhaveného kovu; byl odsouzen k pokutě pěti talentů a k vyhnanství - poté, co jej obhajoval Periklés, jeho žák. Satyros ale v Životech vykládá, že žalobu podal Thúkýdidés, politický odpůrce Perikleův, a to ne pouze z bezbožnosti, nýbrž i z médismu (poperštění), a že byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti.
(13) Když mu současně oznámili dvě zprávy, o jeho odsouzení a o úmrtí jeho synů, řekl prý o svém odsouzení, že „ony soudce i mne přirozenost už dávno odsoudila,” – a o svých dětech: „Věděl jsem, že jsem je zplodil smrtelné.” Někteří však druhý výrok připisují Solónovi, jiní Xenofóntovi, ale Démétrios Falérský ve spise O stáří tvrdí, že Anaxagorás pochoval své syny vlastníma rukama. Hermippos pak v Životech praví, že byl zavřen ve vězení a měl zemřít. Periklés ale předstoupil před shromáždění a tázal se, zda mají něco, z čeho by jej obvinili co do jeho způsobu života. Když pak nic neodpovídali, pravil: „I já jsem přece jeho žákem! Neusmrcujte toho člověka, když jste podníceni pomluvami, ale poslechněte mě a propusťte ho!” A propustili jej, on však nesnesl tu svévoli a sám odešel.
(14) Hierónymos zase v druhé knize Roztroušených poznámek tvrdí, že Periklés jej předvedl před soud tak zničeného a vyhublého nemocí, že byl propuštěn spíš ze soucitu než rozsudkem. Tolik tedy o soudu nad ním. Říkalo se snad také, že měl nepřátelský vztah k Démokritovi, kterého prý nepustil ke společnému hovoru (viz IX, 34-35). Nakonec se odstěhoval do Lampsaku a tam zemřel. Když se ho předáci obce ptali, jaké je jeho poslední přání, řekl prý, aby si děti mohly každý rok hrát v tom měsíci, kdy zemře. Tento zvyk se zachovává ještě i nyní.
(15) Když zemřel, pochovali jej Lampsačtí se všemi poctami a na hrob mu dali nápis:
Anaxagorás, k cíli jenž pravdy pronikl nejblíž
o řádu nebeském, tady na věky uložen jest.
Je i náš epigram na něho:
Slunce prohlásil za rozžhavený kus kovu
Anaxagorás, a proto mu byla souzena smrt.
Před ní jej přítel Periklés zachránil sice, však přece
života muž ten se zbavil, tak jemnou moudrostí slul.
Byli též tři jiní Anaxagorové, z nichž jeden byl řečník směru Ísokratova, druhý byl sochař, jehož vzpomíná Antigonos, třetí gramatik, žák Zénodotův.




Pracovní verze s použitím překladu Antonína Koláře, Pelhřimov 1995.