44 DK B 6a
Filoláos (zachoval Níkomachos ve spisu Harmonicum enchiridion , 9 (ed. Huffmann))[Přepnout na jednoduché zobrazení]
Μαρτυρία τῶν εἰρημένων ἀπὸ τοῦ Φιλολάου.
Ὅτι δὲ τοῖς ὑφ' ἡμῶν δηλωθεῖσιν ἀκόλουθα καὶ οἱ παλαιότατοι ἀπεφαίνοντο, ἁρμονίαν μὲν καλοῦντες τὴν διὰ πασῶν, συλλαβὰν δὲ τὴν διὰ τεσσάρων (πρώτη γὰρ σύλληψις φθόγγων συμφώνων), δι' ὀξειᾶν δὲ τὴν διὰ πέντε (συνεχὴς γὰρ τῇ πρωτογενεῖ συμφωνίᾳ τῇ διὰ τεσσάρων ἐστὶν ἡ διὰ πέντε ἐπὶ τὸ ὀξὺ προχωροῦσα), σύστημα δὲ ἀμφοτέρων συλλαβᾶς τε καὶ δι' ὀξειᾶν ἡ διὰ πασῶν (ἐξ αὐτοῦ τούτου ἁρμονία κληθεῖσα, ὅτι πρωτίστη ἐκ συμφωνιῶν συμφωνία ἡρμόσθη) δῆλον ποιεῖ Φιλόλαος ὁ Πυθαγόρου διάδοχος οὕτω πως ἐν τῷ πρώτῳ φυσικῷ λέγων. ἀρκεσθησόμεθα γὰρ ἑνὶ μάρτυρι διὰ τὴν ἔπειξιν, εἰ καὶ πολλοὶ περὶ τοῦ αὐτοῦ τὰ ὅμοια πολλαχῶς λέγουσιν. ἔχει δὲ οὕτως ἡ τοῦ [Φιλολάου] λέξις.
„ἁρμονίας δὲ μέγεθος [ἐστι] συλλαβὰ καὶ δι' ὀξειᾶν. τὸ δὲ δι' ὀξειᾶν μεῖζον τᾶς συλλαβᾶς ἐπογδόῳ. ἔστι γὰρ ἀπὸ ὑπάτας [ἐπὶ μέσσαν] συλλαβά, ἀπὸ δὲ [μέσσας ἐπὶ] νεάταν δι' ὀξειᾶν, ἀπὸ δὲ νεάτας ἐς τρίταν συλλαβά, ἀπὸ δὲ τρίτας ἐς ὑπάταν δι' ὀξειᾶν. τὸ δ' ἐν μέσῳ μέσας καὶ τρίτας ἐπόγδοον, ἁ δὲ συλλαβὰ ἐπίτριτον, τὸ δὲ δι' ὀξειᾶν ἡμιόλιον, τὸ διὰ πασᾶν δὲ διπλόον. οὕτως ἁρμονία πέντε [ἐπόγδοα καὶ δύο διέσιες]. δι' ὀξειᾶν [δὲ] τρία ἐπόγδοα καὶ δίεσις, συλλαβὰ δὲ δύ' ἐπόγδοα καὶ δίεσις.”
μεμνῆσθαι δὲ δεῖ, ὅτι τρίτην νῦν καλεῖ τὴν ἐν τῇ ἑπταχόρδῳ παραμέσην, πρὸ τῆς τοῦ διαζευγνύντος τόνου παρενθέσεως τῆς ἐν ὀκταχόρδῳ. ἀπεῖχε γὰρ αὕτη τῆς παρανεάτης τριημιτόνιον ἀσύνθετον, ἀφ' οὗ διαστήματος ἡ μὲν παρεντεθεῖσα χορδὴ τόνον ἀπέλαβε, τὸ δὲ λοιπὸν ἡμιτόνιον μεταξὺ τρίτης καὶ παραμέσης ἀπελείφθη ἐν τῇ διαζεύξει. εὐλόγως οὖν ἡ πάλαι τρίτη διὰ τεσσάρων ἀπεῖχε τῆς νήτης, ὅπερ διάστημα νῦν ἀπέλαβεν ἡ παραμέση ἀντ' ἐκείνης. οἱ δὲ τοῦτο μὴ συνιέντες αἰτιῶνται ὡς οὐκ ὄντος δυνατοῦ ἐν ἐπιτρίτῳ λόγῳ εἶναι τρίτην ἀπὸ νήτης. ἄλλοι δὲ οὐκ ἀπιθάνως τὸν παρεντεθέντα φθόγγον οὐχὶ μεταξὺ μέσης καὶ τρίτης ἐντεθῆναί φασιν, ἀλλὰ μεταξὺ τρίτης καὶ παρανεάτης· καὶ αὐτὸν μὲν τρίτην ἀντ' ἐκείνης ἐπικληθῆναι, τὴν δὲ πάλαι τρίτην παραμέσην ἐν τῇ διαζεύξει γενέσθαι. τὸν δὲ Φιλόλαον τῷ προτέρῳ ὀνόματι τὴν παραμέσην τρίτην καλέσαι καίτοι διὰ τεσσάρων οὖσαν ἀπὸ τῆς νήτης.
Svědectví pocházející od Filoláa.
Nejstarší myslitelé ukázali rovněž to, co bylo zjevně ve shodě s námi. Oktávu nazývají „harmonie“, kvartu nazývají „syllaba“, neboť je to první společné uchopení tónů [asi „hmat“ prsty, viz 22 B 10 Marcovich, Kahn]; a kvintu nazývali „di‘ oxeia“, neboť na soulad, který vzniká jako první, na kvartu, navazuje kvinta, která je „vyšší“. Spojením obou, tedy kvarty a kvinty, je oktáva. Z tohoto důvodu byla oktáva nazvána harmonií, protože byla nejprvnějším souzvukem, který vznikl spojením souzvuků. Zjevným to činí Filoláos, následovník Pýthagory, když to říká v první knize Fyziky. Z nedostatku času se totiž spokojíme s jedním svědectvím, přestože také mnozí jiní o tomtéž říkají mnoho podobného. Filoláova slova jsou tato:
„Rozsah harmonie je kvarta a kvinta. Kvinta je větší než kvarta v poměru 9 : 8. Od nejhlubšího tónu (hypaté) ke střední struně (mese) je totiž kvarta, od střední struny k nejvyššímu tónu kvinta. Od nejvyššího tónu k třetí struně je kvarta. A od třetí struny k nejhlubšímu tónu je kvinta. Mezi střední strunou a třetí strunou je poměr 9 : 8, kvarta má poměr 4 : 3, kvinta 3 : 2, oktáva 2 : 1. Takto je harmonie pět poměrů 9 ku 8 a dva menší půltóny (diesie, obvykleji leima), kvinta jsou tři poměry 9 : 8 a jeden menší půltón, a kvarta jsou dva poměry 9 : 8 a jeden menší půltón. “
Je třeba mít na paměti, že v tomto případě nazývá třetí strunu na sedmi-strunné lyře „ta vedle střední“ (paramesé), [tedy] předtím, než se tam vloží rozdělující tón na osmi-strunné lyře. Neboť tato struna [třetí] je od drufé seshora vzdálena v nedělitelném poměru tří půltónů. Od tohoto intervalu vložená struna odebrala tón. Při takovémto rozdělení zůstal zbylý půltón mezi nynější třetí strunou a tou vedle střední. Pak dává dobrá smysl, že dřívější třetí struna byla vzdálena od nejvyšší struny o kvartu, a tento interval má místo ní struna vedle střední (paramesé). Avšak ti, kteří toto nechápou, namítají, že není možné, aby třetí struna byla vůčí nejvyšší (nété) v poměru 4 : 3. Jiní však celkem přesvědčivě říkají, že vložený tón nebyl vložen mezi střední a třetí strunu, ale mezi třetí a tu vedle střední. Také říkají, že byla místo ní nazvána třetí, a že dřívější třetí struna se stala „dělící“ (diazeuxis). Dodávají, že Filoláos jménem „ta vedle střední“ (paramesé) nazýval dřívějším jménem „třetí“, ačkoli byla o kvartu od nejvyšší.
cfr B 6