Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:
[Zaregistrujte se]

Presokratici.cz

databáze zlomků předsókratovských myslitelů
47 DK A 9 /2
Archytás (zachoval Cicero ve spisu Cato maior, 12, 39)

Součástí tohoto zlomku jsou také: 47 DK A 9 /1



[Přepnout na jednoduché zobrazení]


accipite enim, optimi adulescentes, veterem orationem Archytae Tarentini, magni inprimis et praeclari viri, quae mihi tradita est, cum essem adulescens Tarenti cum Q. Maximo. nullam capitaliorem pestem quam voluptatem corporis hominibus dicebat a natura datam, cuius voluptatis avidae libidines temere et ecfrenate ad potiendum incitarentur. (40) hinc patriae proditiones, hinc rerum publicarum eversiones, hinc cum hostibus clandestina colloquia nasci nullum denique scelus, nullum malum facinus esse, ad quod suscipiendum non libido voluptatis inpelleret: stupra vero et adulteria et omne tale flagitium nullis excitari aliis inlecebris nisi voluptatis. cumque homini sive natura sive quis deus nihil mente praestabilius dedisset, huic divino muneri ac dono nihil tam esse inimicum quam voluptatem. (41) nec enim libidine dominante temperantiae locum esse neque omnino in voluptatis regno virtutem posse consistere. quod quo magis intellegi posset, fingere animo iubebat tanta incitatum aliquem voluptate corporis quanta percipi posset maxima: nemini censebat fore dubium quin tam diu, dum ita gauderet, nihil agitare mente, nihil ratione, nihil cogitatione consequi posset. quocirca nihil esse tam detestabile tamque pestiferum quam voluptatem, si quidem ea, cum maior esset atque longior, omne animi lumen extingueret. haec cum C. Pontio Samnite patre eius, a quo Caudino proelio Sp. Postumius T. Veturius consules (321) superati sunt, locutum Archytam Nearchus Tarentinus, hospes noster, qui in amicitia populi Romani permanserat, se a maioribus natu accepisse dicebat, cum quidem ei sermoni interfuisset Plato Atheniensis, quem Tarentum venisse L. Camillo Appio Claudio consulibus (349!) reperio.
Následuje třetí vada, kterou vytýkají stáří: Postrádá prý smyslných požitků. Jaký to znamenitý dar našeho pokročilého věku, jestliže nám odnímá, co je největším kazem jinošství. Poslyšte, ušlechtilí mladí muži, dávnou řeč tarentského Archyty, který byl proslulý svým znamenitým nadáním. O této řeči jsem se dozvěděl, když jsem byl jako mladý muž v Tarentě s Q. Maximem. Říkal, že příroda nedala lidem žádnou větší zhoubu a neštěstí než smyslnou rozkoš. Touhy, které po ní baží, jsou prý slepě a nezkrotně štvány k tomu, aby se jí zmocnily. Z toho pak vzniká vlastizrada, státní převraty, tajné domlouvání s nepřítelem, zkrátka není prý tu žádný zločin, žádný špatný čin, k jehož provedení by neštvala touha po smyslné rozkoši. Smilství pak, cizoložství ani jakákoli podobná neřest nemůže být podnícena a vzbuzena jinými svody, než právě vábením smyslné vášně. A poněvadž ani příroda, ani žádný bůh nedali člověku nic krásnějšího nad rozum – na druhé straně zase není tomuto nebeskému daru nic tak nepřátelské, jako tělesná smyslnost. Tam, kde vládne tato záliba ve smyslnosti, není potom místo pro umírněnost a sebe ovládání, v říši rozkoše pak nemůže obstát ctnost. A abychom tomu mohli lépe porozumět, vybídl nás, abychom si v duchu představili nějakého člověka, který je štván tělesnou smyslností v tak veliké míře, jakou si jen můžeme představit. Soudil, že nikdo potom nebude na pochybách, že tak dlouho, pokud bude ten člověk plesat a hovět rozkoším v takovém rozsahu, nebude vůbec schopen něco postihnout ani rozumem, ani uvažováním nebo přemýšlením. Z toho důvodu že není nic tak ohavného a zhoubného jako smyslnost, která, kdyby trvala ve větším měřítku poněkud déle, vyhladila by veškerý duševní jas a zdravý rozum. Tento rozhovor prý měl Archytas s C. Pontiem ze Samnitska, otcem toho, co porazil v bitvě u Caudia konsuly Sp. Postumia a T. Veturia.