28 DK A 27
Parmenidés (zachoval Aristotelés ve spisu Physica, III, 6; 207a 9)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
... οὕτω γὰρ ὁριζόμεθα τὸ ὅλον, οὗ μηθὲν ἄπεστιν οἷον ἄνθρωπον ὅλον ἢ κιβωτόν. ὥσπερ δὲ τὸ καθ᾿ ἕκαστον οὕτω καὶ τὸ κυρίως οἷον τὸ ὅλον οὗ μηδέν ἐστιν ἔξω· οὗ δ᾿ ἐστὶν ἀπουσία ἔξω, οὐ πᾶν ὅ τι ἂν ἀπῆι. ὅλον δὲ καὶ τέλειον ἢ τὸ αὐτὸ πάμπαν ἢ σύνεγγυς τὴν φύσιν ἐστίν. τέλειον δ᾿ οὐδὲν μὴ ἔχον τέλος· τὸ δὲ τέλος πέρας. διὸ βέλτιον οἰητέον Παρμενίδην Μελίσσου εἰρηκέναι· ὁ μὲν γὰρ τὸ ἄπειρον ὅλον φησίν, ὁ δὲ τὸ ὅλον πεπεράνθαι ᾿μεσσόθεν ἰσοπαλές᾿ (B 8. 44).
Mimo co nic není, jest úplné a celistvé, neboť tak definujeme celek (to holon) - jako to, čemu nic nechybí - třeba celý člověk nebo skříň. Jako je tomu však pokaždé jednotlivě, tak je tomu i v nejvlastnějším smyslu: celek je to, vně čeho není nic. Čemu však schází něco, co je vně, to není vše, ať by chybělo cokoliv. Celé a dokonalé (teleion) je však buď zcela totéž, nebo je aspoň příbuzné povahy. Dokonalé však není nic, co nemá konec (telos), konec je mez (peras). Proto je třeba vzít v úvahu, že Parmenidés to řekl lépe než Melissos. Ten totiž tvrdí, že celek je bezmezný, Parmenidés však, že celek je vymezen (B 8. 44): „Od středu všude je stejné.“