28 DK A 1
Parmenidés (zachoval Diogenés Laertios ve spisu Vitae philosophorum, IX, 21-23)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
(21) Ξενοφάνους δὲ διήκουσε Παρμενίδης Πύρητος ᾿Ελεάτης τοῦτον Θεόφραστος ἐν τῆι ᾿Επιτομῆι (Physicorum Opin. fr. 6a, Dox. 482,14) ᾿Αναξιμάνδρου φησὶν ἀκοῦσαι). ὅμως δ᾿ οὖν ἀκούσας καὶ Ξενοφάνους οὐκ ἠκολούθησεν αὐτῶι. ἐκοινώνησε δὲ καὶ ᾿Αμεινίαι Διοχαίτα τῶι Πυθαγορικῶι, ὡς ἔφη Σωτίων, ἀνδρὶ πένητι μέν, καλῶι δὲ καὶ ἀγαθῶι. ὧι καὶ μᾶλλον ἠκολούθησε καὶ ἀποθανόντος ἡρῶιον ἱδρύσατο γένους τε ὑπάρχων λαμπροῦ καὶ πλούτου, καὶ ὑπ᾿ ᾿Αμεινίου, ἀλλ᾿ οὐχ ὑπὸ Ξενοφάνους εἰς ἡσυχίαν προετράπη.
πρῶτος δὲ οὗτος τὴν γῆν ἀπέφαινε σφαιροειδῆ καὶ ἐν μέσωι κεῖσθαι. δύο τε εἶναι στοιχεῖα, πῦρ καὶ γῆν, καὶ τὸ μὲν δημιουργοῦ τάξιν ἔχειν, τὴν δὲ ὕλης.
(22) γένεσίν τε ἀνθρώπων ἐξ ἡλίου πρῶτον γενέσθαι· αὐτὸν (?) δὲ ὑπάρχειν τὸ θερμὸν καὶ τὸ ψυχρόν, ἐξ ὧν τὰ πάντα συνεστάναι. καὶ τὴν ψυχὴν καὶ τὸν νοῦν ταὐτὸν εἶναι, καθὰ μέμνηται καὶ Θεόφραστος ἐν τοῖς Φυσικοῖς (fr. 6a, Dox. 483,2), πάντων σχεδὸν ἐκτιθέμενος τὰ δόγματα. δισσήν τε ἔφη τὴν φιλοσοφίαν, τὴν μὲν κατὰ ἀλήθειαν, τὴν δὲ κατὰ δόξαν. διὸ καὶ φησί που (B 1.28b-30)·
χρεὼ δέ σε πάντα πυθέσθαι
ἠμὲν ᾿Αληθείης εὐκυκλέος ἀτρεμὲς ἦτορ
ἠδὲ βροτῶν δόξας, ταῖς οὐκ ἔνι πίστις ἀληθής.
ἠμὲν ᾿Αληθείης εὐκυκλέος ἀτρεμὲς ἦτορ
ἠδὲ βροτῶν δόξας, ταῖς οὐκ ἔνι πίστις ἀληθής.
καὶ αὐτὸς δὲ διὰ ποιημάτων φιλοσοφεῖ, καθάπερ ῾Ησίοδός τε καὶ Ξενοφάνης καὶ ᾿Εμπεδοκλῆς. κριτήριον δὲ τὸν λόγον εἶπε· τάς τε αἰσθήσεις μὴ ἀκριβεῖς ὑπάρχειν. φησὶ γοῦν (B 1.34-36)·
μηδέ σ᾿ ἔθος πολύπειρον ὁδὸν κατὰ τήνδε βιάσθω,
νωμᾶν ἄσκοπον ὄμμα καὶ ἠχήεσσαν ἀκουήν
καὶ γλῶσσαν, κρῖναι δὲ λόγωι πολύδηριν ἔλεγχον.
νωμᾶν ἄσκοπον ὄμμα καὶ ἠχήεσσαν ἀκουήν
καὶ γλῶσσαν, κρῖναι δὲ λόγωι πολύδηριν ἔλεγχον.
(23) διὸ καὶ περὶ αὐτοῦ φησιν ὁ Τίμων· (fr. 44 Dox.)
Παρμενίδου τε βίην μεγαλόφρονος οὐ πολύδοξον,
ὅς ῥ᾿ ἀπὸ φαντασίας ἀπάτης ἀνενείκατο νώσεις.
ὅς ῥ᾿ ἀπὸ φαντασίας ἀπάτης ἀνενείκατο νώσεις.
εἰς τοῦτον καὶ Πλάτων τὸν διάλογον γέγραφε ᾿Παρμενίδην᾿ ἐπιγράψας ᾿ἢ περὶ ἰδεῶν᾿.
ἤκμαζε δὲ κατὰ τὴν ἐνάτην καὶ ἑξηκοστὴν ὀλυμπιάδα (-504/-501). καὶ δοκεῖ πρῶτος πεφωρακέναι τὸν αὐτὸν εἶναι ῞Εσπερον καὶ Φωσφόρον, ὥς φησι Φαβωρῖνος ἐν πέμπτωι ᾿Απομνημονευμάτων (οἱ δὲ Πυθαγόραν, cfr. DL VIII, 14)· Καλλίμαχος δέ φησι μὴ εἶναι αὐτοῦ τὸ ποίημα. λέγεται δὲ καὶ νόμους θεῖναι τοῖς πολίταις, ὥς φησι Σπεύσιππος ἐν τῶι Περὶ φιλοσόφων. καὶ πρῶτος ἐρωτῆσαι τὸν ᾿Αχιλλέα λόγον, ὡς Φαβωρῖνος ἐν Παντοδαπῆι ἱστορίαι (fr. 14 FHG; III, 579). γέγονε δὲ καὶ ἕτερος Παρμενίδης, ῥήτωρ τεχνογράφος.
(21) Xenofanovým žákem pak byl Parmenidés, syn Pyrétův; i když Theofrastos ve svém Výtahu (Epitomé) říká (Mínění přírodozpytců fr. 6a = Dox. 482,14), že poslouchal Anaximandra. Ačkoli byl posluchačem Xenofanovým, přesto ho nenásledoval. Stýkal se však, jak tvrdí Sótión, i s pýthagorejcem Ameiniou, synem Diochaitovým, mužem sice chudým, leč po všech stránkách dokonalým. Spíše následoval jeho, i když sám byl ze vznešeného a bohatého rodu. Po jeho smrti mu zřídil svatyni jako héróovi, neboť Ameiniás a nikoliv Xenofanés jej přivedl ke klidu.
Parmenidés první prohlásil Zemi za kulovitou a za ležící uprostřed. Prý jsou tyto dva prvky: oheň a země. Oheň má roli činitele, země látky.
(22) Zrod lidí prý nastává především díky Slunci; to (?) je však zakládáno teplem a chladem, díky nimž je veškerenstvo ustaveno. Duše a mysl (nús) je prý totéž, jak to připomíná i Theofrastos ve Fyzice [míněn je však jeho spis Názory přírodozpytců, fr. 6a = Dox. 483,2], když probírá názory skoro všech myslitelů. Parmenidés prý rozlišil dvojí filosofii: jednu vzhledem k pravdě (alétheia), jednu vzhledem k mínění (doxa). Proto také někde říká (B 1.28b-30):
Je nutno, abys poznal vše,
jednak klidné srdce okrouhlé Pravdy,
jednak domněnky smrtelníků, v nichž není pravdivé přesvědčení.
jednak klidné srdce okrouhlé Pravdy,
jednak domněnky smrtelníků, v nichž není pravdivé přesvědčení.
I on filosofuje ve verších, jako i Hésiodos, Xenofanés a Empedoklés. Za kritérium pravdy prohlásil rozum (logos, „důvod“), zatímco smysly nepokládal za přesné. Říká totiž (B 1.28b-30):
Ať tě ani bohatě zkušený zvyk nenutí touto cestou
stáčet nevidoucí oči i zalehlé uši a jazyk,
však rozumem rozsuzuj velice sporné rozhodnutí.“
stáčet nevidoucí oči i zalehlé uši a jazyk,
však rozumem rozsuzuj velice sporné rozhodnutí.“
(23) Proto o něm i Timón říká (fr. 44 D.):
Parmenidova mohutná velkomyslnost, prostá všeho zdání,
ten oproti klamné představě povznesl myšlení.
ten oproti klamné představě povznesl myšlení.
Platón na něho napsal dialog Parmenidés, nadepsaný O idejích.
V mužném věku byl za 69. olympiády (504 až 501 před n. l.). Zdá se, že první zjistil, že Večernice a Jitřenka je tatáž, jak praví Favórinos v páté knize Vzpomínek; jiní to však připisují Pýthagorovi (viz VIII, 14 = A 40a/2). Kallimachos však tvrdí, že ona báseň není jeho. Říká se, že svým spoluobčanům dal také zákony, jak uvádí Speusippos ve spise O filosofech. Prý také první zavedl řeč v podobě otázek, zvanou Achilleus, jak udává Favorínos v Rozmanitém vyprávění. Byl ještě druhý Parmenidés, rétor, který napsal příručku řečnictví.