3 DK A 1
Epimenidés (zachoval Diogenés Laertios ve spisu Vitae philosophorum, I, 109-115)[Přepnout na jednoduché zobrazení]
᾿Επιμενίδης, καθά φησι Θεόπομπος καὶ ἄλλοι συχνοί, πατρὸς μὲν ἦν Φαιστίου, οἱ δὲ Δωσιάδα, οἱ δὲ ᾿Αγησάρχου· Κρὴς τὸ γένος ἀπὸ Κνωσοῦ, καθέσει τῆς κόμης τὸ εἶδος παραλλάσσων. οὗτός ποτε πεμφθεὶς παρὰ τοῦ πατρὸς εἰς ἀγρὸν ἐπὶ πρόβατον, τῆς ὁδοῦ κατὰ μεσημβρίαν ἐκκλίνας ὑπ᾿ ἄντρωι τινὶ κατεκοιμήθη ἑπτὰ καὶ πεντήκοντα ἔτη. διαναστὰς δὲ μετὰ ταῦτα ἐζήτει τὸ πρόβατον, νομίζων ἐπ᾿ ὀλίγον κεκοιμῆσθαι. ὡς δὲ οὐχ εὕρισκεν, παρεγένετο εἰς τὸν ἀγρόν, καὶ μετεσκευασμένα πάντα καταλαβὼν καὶ παρ᾿ ἑτέρωι τὴν κτῆσιν, πάλιν ἧκεν εἰς ἄστυ διαπορούμενος. κἀκεῖ δὲ εἰς τὴν ἑαυτοῦ εἰσιὼν οἰκίαν περιέτυχε τοῖς πυνθανομένοις, τίς εἴη, ἕως τὸν νεώτερον ἀδελφὸν εὑρὼν τότε ἤδη γέροντα ὄντα, πᾶσαν ἔμαθε παρ᾿ ἐκείνου τὴν ἀλήθειαν. (110) γνωσθεὶς δὲ παρὰ τοῖς ῞Ελλησι θεοφιλέστατος εἶναι ὑπελήφθη. τότε καὶ ᾿Αθηναίοις (τότε) λοιμῶι κατεχομένοις ἔχρησεν ἡ Πυθία καθῆραι τὴν πόλιν· οἱ δὲ πέμπουσι ναῦν τε καὶ Νικίαν τὸν Νικηράτου εἰς Κρήτην, καλοῦντες τὸν ᾿Επιμενίδην. καὶ ὃς ἐλθὼν ὀλυμπιάδι τεσσαρακοστῆι ἕκτηι ἐκάθηρεν αὐτῶν τὴν πόλιν καὶ ἔπαυσε τὸν λοιμὸν τοῦτον τὸν τρόπον· λαβὼν πρόβατα μέλανά τε καὶ λευκὰ ἤγαγεν πρὸς τὸν ῎Αρειον πάγον· κἀκεῖθεν εἴασεν ἰέναι οἷ βούλοιντο, προστάξας τοῖς ἀκολούθοις, ἔνθα ἂν κατακλινῆι αὐτῶν ἕκαστον, θύειν τῶι προσήκοντι θεῶι· καὶ οὕτω λῆξαι τὸ κακόν. ὅθεν ἔτι καὶ νῦν ἔστιν εὑρεῖν κατὰ τοὺς δήμους τῶν ᾿Αθηναίων βωμοὺς ἀνωνύμους, ὑπόμνημα τῆς τότε γενομένης ἐξιλάσεως. οἱ δὲ τὴν αἰτίαν εἰπεῖν τοῦ λοιμοῦ τὸ Κυλώνειον ἄγος σημαίνειν τε τὴν ἀπαλλαγήν· καὶ διὰ τοῦτο ἀποθανεῖν δύο νεανίας Κρατῖνον καὶ Κτησίβιον, καὶ λυθῆναι τὴν συμφοράν. (111) ᾿Αθηναῖοι δὲ τάλαντον ἐψηφίσαντο δοῦναι αὐτῶι καὶ ναῦν τὴν εἰς Κρήτην ἀπάξουσαν αὐτόν. ὁ δὲ τὸ μὲν ἀργύριον οὐ προσήκατο· φιλίαν δὲ καὶ συμμαχίαν ἐποιήσατο Κνωσίων καὶ ᾿Αθηναίων.
καὶ ἐπανελθὼν ἐπ᾿ οἴκου μετ᾿ οὐ πολὺ μετήλλαξεν, ὥς φησι Φλέγων ἐν τῶι Περὶ μακροβίων βιοὺς ἔτη ἑπτὰ καὶ πεντήκοντα καὶ ἑκατόν· ὡς δὲ Κρῆτες λέγουσιν, ἑνὸς δέοντα τριακόσια· ὡς δὲ Ξενοφάνης ὁ Κολοφώνιος (21 B 20) ἀκηκοέναι φησί, τέτταρα πρὸς τοῖς πεντήκοντα καὶ ἑκατόν.
ἐποίησε δὲ Κουρήτων καὶ Κορυβάντων γένεσιν καὶ Θεογονίαν ἔπη πεντακισχίλια, ᾿Αργοῦς ναυπηγίαν τε καὶ ᾿Ιάσονος εἰς Κόλχους ἀπόπλουν ἔπη ἑξακισχίλια πεντακόσια. (112) συνέγραψε δὲ καὶ καταλογάδην Περὶ θυσιῶν καὶ τῆς ἐν Κρήτηι πολιτείας καὶ Περὶ Μίνω καὶ ῾Ραδαμάνθυος εἰς ἔπη τετρακισχίλια. ἱδρύσατο δὲ καὶ παρ᾿ ᾿Αθηναίοις τὸ ἱερὸν τῶν Σεμνῶν, ὥς φησι Λόβων ὁ ᾿Αργεῖος ἐν τῶι Περὶ ποιητῶν (fr. 16 Crön.). λέγεται δὲ καὶ πρῶτος οἰκίας καὶ ἀγροὺς καθῆραι καὶ ἱερὰ ἱδρύσασθαι. εἰσὶ δ᾿ οἳ μὴ κοιμηθῆναι αὐτὸν λέγουσιν, ἀλλὰ χρόνον τινὰ ἐκπατῆσαι ἀσχολούμενον περὶ ῥιζοτομίαν.
Φέρεται δ᾿ αὐτοῦ καὶ ἐπιστολὴ πρὸς Σόλωνα τὸν νομοθέτην, περιέχουσα πολιτείαν ἣν διέταξε Κρησὶ Μίνως. ἀλλὰ Δημήτριος ὁ Μάγνης ἐν τοῖς Περὶ ὁμωνύμων ποιητῶν τε καὶ συγγραφέων διελέγχειν πειρᾶται τὴν ἐπιστολὴν ὡς νεαρὰν καὶ μὴ τῇ Κρητικῇ φωνῇ γεγραμμένην, ᾿Ατθίδι δὲ καὶ ταύτῃ νέᾳ. ἐγὼ δὲ καὶ ἄλλην εὗρον ἐπιστολὴν ἔχουσαν οὕτως·
᾿Επιμενίδης Σόλωνι
Θάρρει, ὦ ἑταῖρε. αἰ γὰρ ἔτι θητευόντεσσιν ᾿Αθηναίοις καὶ μὴ εὐνομημένοις ἐπεθήκατο Πεισίστρατος, εἶχέ κα τὰν ἀρχὰν ἀεί, ἀνδραποδιξάμενος τὼς πολιήτας· νῦν δὲ οὐ κακὼς ἄνδρας δουλῶται· τοὶ μεμνάμενοι τᾶς Σόλωνος μανύσιος ἀλγιόντι πεδ᾿ αἰσχύνας οὐδὲ ἀνεξοῦνται τυραννούμενοι. ἀλλ᾿ αἴ κα Πεισίστρατος κατασχέθῃ τὰν πόλιν, οὐ μὰν ἐς παῖδας τήνω ἔλπομαι τὸ κράτος ἵξεσθαι· δυσμάχανον γὰρ ἀνθρώπως ἐλευθεριάξαντας ἐν τεθμοῖς ἀρίστοις δούλως ἦμεν. τὺ δὲ μὴ ἀλᾶσθαι, ἀλλ᾿ ἕρπε ἐς Κρήτην ποθ᾿ ἁμέ. τουτᾶ γὰρ οὐκ ἐσεῖταί τιν δεινὸς ὁ μόναρχος· αἰ δέ πη ἐπ᾿ ἀλατείᾳ ἐγκύρσωντί τοι τοὶ τήνω φίλοι, δειμαίνω μή τι δεινὸν πάθῃς.
Θάρρει, ὦ ἑταῖρε. αἰ γὰρ ἔτι θητευόντεσσιν ᾿Αθηναίοις καὶ μὴ εὐνομημένοις ἐπεθήκατο Πεισίστρατος, εἶχέ κα τὰν ἀρχὰν ἀεί, ἀνδραποδιξάμενος τὼς πολιήτας· νῦν δὲ οὐ κακὼς ἄνδρας δουλῶται· τοὶ μεμνάμενοι τᾶς Σόλωνος μανύσιος ἀλγιόντι πεδ᾿ αἰσχύνας οὐδὲ ἀνεξοῦνται τυραννούμενοι. ἀλλ᾿ αἴ κα Πεισίστρατος κατασχέθῃ τὰν πόλιν, οὐ μὰν ἐς παῖδας τήνω ἔλπομαι τὸ κράτος ἵξεσθαι· δυσμάχανον γὰρ ἀνθρώπως ἐλευθεριάξαντας ἐν τεθμοῖς ἀρίστοις δούλως ἦμεν. τὺ δὲ μὴ ἀλᾶσθαι, ἀλλ᾿ ἕρπε ἐς Κρήτην ποθ᾿ ἁμέ. τουτᾶ γὰρ οὐκ ἐσεῖταί τιν δεινὸς ὁ μόναρχος· αἰ δέ πη ἐπ᾿ ἀλατείᾳ ἐγκύρσωντί τοι τοὶ τήνω φίλοι, δειμαίνω μή τι δεινὸν πάθῃς.
Καὶ οὗτος μὲν ὧδε. (114) φησὶ δὲ Δημήτριός τινας ἱστορεῖν ὡς λάβοι παρὰ Νυμφῶν ἔδεσμά τι καὶ φυλάττοι ἐν χηλῆι βοός· προσφερόμενός τε κατ᾿ ὀλίγον μηδεμιᾶι κενοῦσθαι ἀποκρίσει μηδὲ ὀφθῆναί ποτε ἐσθίων. μέμνηται αὐτοῦ καὶ Τίμαιος ἐν τῆι δευτέραι.
λέγουσι δέ τινες ὅτι Κρῆτες αὐτῶι θύουσιν ὡς θεῶι· φασὶ γὰρ καὶ [προ]γνωστικώτατον γεγονέναι. ἰδόντα γοῦν τὴν Μουνιχίαν παρ᾿ ᾿Αθηναίοις ἀγνοεῖν φάναι αὐτούς, ὅσων κακῶν αἴτιον ἔσται τοῦτο τὸ χωρίον αὐτοῖς· ἐπεὶ κἂν τοῖς ὀδοῦσιν αὐτὸ διαφορῆσαι (B 10). ταῦτα ἔλεγεν τοσούτοις πρότερον χρόνοις. λέγεται δὲ ὡς καὶ πρῶτος αὑτὸν Αἰακὸν λέγοι καὶ Λακεδαιμονίοις προείποι τὴν ὑπὸ ᾿Αρκάδων ἅλωσιν προσποιηθῆναί τε πολλάκις ἀναβεβιωκέναι. (115) Θεόπομπος δ᾿ ἐν τοῖς Θαυμασίοις κατασκευάζοντος αὐτοῦ τὸ τῶν Νυμφῶν ἱερὸν ῥαγῆναι φωνὴν ἐξ οὐρανοῦ· ‘᾿Επιμενίδη, μὴ Νυμφῶν, ἀλλὰ Διός’.
Κρησί τε προειπεῖν τὴν Λακεδαιμονίων ἧτταν ὑπὸ ᾿Αρκάδων, καθάπερ προείρηται. καὶ δὴ καὶ ἐλήφθησαν πρὸς ᾿Ορχομενῶι.
γηρᾶσαί τε ἐν τοσαύταις ἡμέραις αὐτὸν ὅσαπερ ἔτη κατεκοιμήθη· καὶ γὰρ τοῦτό φησι Θεόπομπος. Μυρωνιανὸς δὲ ἐν ῾Ομοίοις φησὶν ὅτι Κούρητα αὐτὸν ἐκάλουν Κρῆτες· καὶ τὸ σῶμα αὐτοῦ φυλάττουσι Λακεδαιμόνιοι παρ᾿ ἑαυτοῖς κατά τι λόγιον, ὥς φησι Σωσίβιος ὁ Λάκων (fr. 17; FHG II, 628).
γεγόνασι δὲ καὶ ᾿Επιμενίδαι ἄλλοι δύο ὅ τε γενεαλόγος καὶ τρίτος ὁ Δωρίδι γεγραφὼς περὶ ῾Ρόδου.
Epimenidovým otcem byl, jak tvrdí Theopompos a mnozí jiní, Faistios, podle jiných však Dósiadés nebo Agésarchos. Rodem byl Kréťan z Knóssu, ale od Kréťanů se lišil typem úpravy vlasů. Když ho jednou otec poslal na pastvinu pro ovci, odbočil v poledne z cesty a spal v nějaké jeskyni 57 let. Když pak vstal, hledal tu ovci, myslel si totiž, že spal jen chvíli. Když ji však nenašel, vrátil se na pastvinu, a nalezl vše změněné a v držení kohosi jiného, až se úplně zmatený vrátil do města. Tam se u vchodu do svého domu setkal s lidmi, kteří se ho ptali, kdo je. Konečně nalezl mladšího bratra, tehdy již starce, díky němuž pochopil celou pravdu. (110) Když se o tom dozvěděli v Řecku, pokládali jej za mimořádného oblíbence boha. Tehdy Athéňany sužoval mor a Pýthie jim věštila, že mají (rituálně) očistit město. Poslali tedy Níkiu, syna Nikératova s lodí na Krétu pro Epimenida. Ten přišel v 46. Olympiádě (596/593 před n. l.), očistil jejich město a tímto způsobem zažehnal mor: Vzal černé i bílé ovce a přivedl je na Areův pahorek. Tam je nechal jít, kam by chtěly; pomocníkům však nařídil, aby každou z nich tam, kde si lehne, obětovali příslušnému bohu. Takto prý zlo ustalo. Dodnes je možné nalézt v athénských čtvrtích bezejmenné oltáře, připomínku tehdejšího usmíření. Podle některých uvedl jako příčinu moru kylónské poskvrnění (viz Suda, Lexikon, heslo Agos) a označil, jak se ho zbavit. Kvůli tomu museli zemřít dva mladíci, Kratínos a Ktésibios, a pohroma byla usmířena. (111) Athéňané pak odhlasovali, že má dostat talent stříbra a loď, která by ho odvezla na Krétu. Epimenidés však stříbro nepřijal, zato uzavřel smlouvu o přátelství a válečném spojenectví mezi obyvateli Knósssu a Athén.
Zanedlouho po návratu domů zemřel. Dožil se 157 let, jak praví Flegón ve spise O dlouhověkých lidech, Kréťané však říkají, že 299 let. Xenofanés z Kolofónu prý slyšel (Xenofanés B 20), že Epimenidés žil 154 let.
Složil báseň O původu Kúrétů a Korybantů a Theogonii, celkem pět tisíc veršů, dále báseň o stavbě lodi Argó a Iásónově plavbě do Kolchidy, 6 500 veršů. (112) V próze sepsal díla O obětech a o ústavě na Krétě a O Minóovi a Rhadamanthyovi, asi čtyři tisíce řádků. V Athénách založil svatyni Vznešených bohyň [Semnón, Erńyí], jak říká Lobón z Argu ve spisu O básnictví (fr. 16 Crön.). Říká se, že byl první, kdo očistil domy i pole a založil svatyně. Někteří však tvrdí, že nespal tak dlouho, ale že se na nějaký čas vzdálil sbírat byliny.
Připisuje se mu také list zákonodárci Solónovi, jednající o ústavě, kterou dal Kréťanům Minós. Démétrios z Magnésie se však ve spisu O stejnojmenných básnících a spisovatelích snaží ukázat, že list není napsán krétským dialektem, nýbrž attickým a ještě k tomu novým.
...
(114) ... Démétrios tvrdí, že prý Epimenidés dostal od Nymf jakýsi pokrm a uchovával jej ve volském kopytu. Požíval jej po malých dávkách, takže se nikdy nevyprazdňoval a nikdy ho nebylo vidět jíst. Připomíná ho i Tímaios (z Taorminy) v druhé knize.
Někteří vypravují, že mu Kréťané přinášejí oběti jako bohu, říkají totiž, že velmi důkladně znal, co nastalo. Když mu například Athéňané ukázali Múnichii, tak prý řekl, že nevědí, jak velikého zla jim to místo bude příčinou, neboť kdyby věděli, roznesli by je v zubech (B 10). Řekl to mnoho let před oněmi událostmi. Říká se také, že se jako první sám zval Aiakem, že Lakedaimonským předpověděl porážku od Arkaďanů, že prý předstíral, že už vícekrát opět ožil. (115) Theopompos v Podivuhodnostech (VIII. Kniha Filipik) vypravuje, že když Epimenidés zřizoval svatyni nymf, bylo slyšet hlas z nebe: “Epimenide, ne nymfám, nýbrž Diovi!”
I Kréťanům prý předpověděl, že lakedaimonští budou poraženi od arkadských, jak už bylo řečeno, a skutečně byli poraženi u Orchomenu.
Zestárnul prý právě v tolika dnech, kolik let prospal, vždyť i toto tvrdí Theopompos. Myróniános [z Amastridy] pak v Podobnostech říká, že ho Kréťané nazývali Kúrétem. Jeho tělo uchovávají u sebe Lakedaimoňané, podle jakési věštby, jak praví Sósibios Lakón.
Byli ještě jiní Epimenidové: druhý skladatel genealogií a třetí, který napsal v dórském dialektu O Rhodu.