23 DK B 2 /1
Epicharmos (zachoval Diogenés Laertios ve spisu Vitae philosophorum, III, 10-13)Součástí tohoto zlomku jsou také: 23 DK B 2 /2 , 23 DK B 2 /3 , 23 DK B 2 /4
[Přepnout na jednoduché zobrazení]
- [αἰ] πὸτ ἀριθμόν τις περισσόν, αἰ δὲ λῆις πὸτ ἄρτιον,
(11) ποτθέμειν λῆι ψᾶφον ἢ καὶ τᾶν ὑπαρχουσᾶν λαβεῖν,
ἦ δοκεῖ κά τοί γ᾿ [ἔθ᾿] ωὑτὸς εἶμεν; - οὐκ ἐμίν γά κα.
- οὐδὲ μὰν οὐδ᾿ αἰ ποτὶ μέτρον παχυαῖον ποτθέμειν
λῆι τις ἕτερον μᾶκος ἢ τοῦ πρόσθ᾿ ἐόντος ἀποταμεῖν,
ἔτι χ᾿ ὑπάρχοι κῆνο τὸ μέτρον; - οὐ γάρ. - ὧδε νῦν ὅρη
καὶ τὸς ἀνθρώπως· ὁ μὲν γὰρ αὔξεθ᾿, ὁ δέ γα μὰν φθίνει,
ἐν μεταλλαγᾶι δὲ πάντες ἐντὶ πάντα τὸν χρόνον.
ὃ δὲ μεταλλάσσει κατὰ φύσιν κοὔποκ᾿ ἐν ταὐτῶι μένει,
ἕτερον εἴη κα τόδ᾿ ἤδη τοῦ παρεξεστακότος,
καὶ τὺ δὴ κἀγὼ χθὲς ἄλλοι καὶ νὺν ἄλλοι τελέθομες,
καὖθις ἄλλοι κοὔποχ᾿ ωὑτοὶ καττὸν [αὐτὸν αὖ] λόγον.
(11) ποτθέμειν λῆι ψᾶφον ἢ καὶ τᾶν ὑπαρχουσᾶν λαβεῖν,
ἦ δοκεῖ κά τοί γ᾿ [ἔθ᾿] ωὑτὸς εἶμεν; - οὐκ ἐμίν γά κα.
- οὐδὲ μὰν οὐδ᾿ αἰ ποτὶ μέτρον παχυαῖον ποτθέμειν
λῆι τις ἕτερον μᾶκος ἢ τοῦ πρόσθ᾿ ἐόντος ἀποταμεῖν,
ἔτι χ᾿ ὑπάρχοι κῆνο τὸ μέτρον; - οὐ γάρ. - ὧδε νῦν ὅρη
καὶ τὸς ἀνθρώπως· ὁ μὲν γὰρ αὔξεθ᾿, ὁ δέ γα μὰν φθίνει,
ἐν μεταλλαγᾶι δὲ πάντες ἐντὶ πάντα τὸν χρόνον.
ὃ δὲ μεταλλάσσει κατὰ φύσιν κοὔποκ᾿ ἐν ταὐτῶι μένει,
ἕτερον εἴη κα τόδ᾿ ἤδη τοῦ παρεξεστακότος,
καὶ τὺ δὴ κἀγὼ χθὲς ἄλλοι καὶ νὺν ἄλλοι τελέθομες,
καὖθις ἄλλοι κοὔποχ᾿ ωὑτοὶ καττὸν [αὐτὸν αὖ] λόγον.
(12) ἔτι φησὶν ὁ ῎Αλκιμος καὶ ταυτί·
φασὶν οἱ σοφοὶ τὴν ψυχὴν τὰ μὲν διὰ τοῦ σώματος αἰσθάνεσθαι, οἷον ἀκούουσαν, βλέπουσαν· τὰ δ᾿ αὐτὴν καθ᾿ αὑτὴν ἐνθυμεῖσθαι, μηδὲν τῶι σώματι χρωμένην. διὸ καὶ τῶν ὄντων τὰ μὲν αἰσθητὰ εἶναι, τὰ δὲ νοητά. ὧν ἕνεκα καὶ Πλάτων ἔλεγεν ὅτι δεῖ τοὺς συνιδεῖν τὰς τοῦ παντὸς ἀρχὰς ἐπιθυμοῦντας πρῶτον μὲν αὐτὰς καθ᾿ αὑτὰς διελέσθαι τὰς ἰδέας, οἷον ὁμοιότητα καὶ μονάδα καὶ πλῆθος καὶ μέγεθος καὶ στάσιν καὶ κίνησιν· δεύτερον αὐτὸ καθ᾿ αὑτὸ τὸ καλὸν καὶ ἀγαθὸν καὶ δίκαιον καὶ τὰ τοιαῦτα ὑποθέσθαι. τρίτον τῶν ἰδεῶν συνιδεῖν ὅσαι πρὸς ἀλλήλας εἰσίν, οἷον ἐπιστήμην ἢ μέγεθος ἢ δεσποτείαν, ἐνθυμουμένους ὅτι τὰ παρ᾿ ἡμῖν διὰ τὸ μετέχειν ἐκείνων ὁμώνυμα ἐκείναις ὑπάρχει· λέγω δὲ οἷον δίκαια μὲν ὅσα τοῦ δικαίου, καλὰ δὲ ὅσα τοῦ καλοῦ. ἔστι δὲ τῶν εἰδῶν ἓν ἕκαστον ἀίδιόν τε καὶ νόημα καὶ πρὸς τούτοις ἀπαθές· διὸ καί φησιν (Parm. 132d) ἐν τῆι φύσει τὰς ἰδέας ἑστάναι καθάπερ παραδείγματα, τὰ δ᾿ ἄλλα ταύταις ἐοικέναι τούτων ὁμοιώματα καθεστῶτα.
(13) ὁ τοίνυν ᾿Επίχαρμος περί τε τοῦ ἀγαθοῦ καὶ περὶ τῶν ἰδεῶν οὕτω λέγει· (B 3).
A: Chce-li někdo počet lichý nebo zase sudý
(11) přiložit nebo ubrat z velké hromady,
zdá se nám být ještě počet týž? B: To věru ne!
A: ani tehdy, kdyby kdo chtěl k loketní míře přidat
nebo ubrat jakoukoliv velikost z té, kterou dřív měla;
byla by to ještě původní míra? - B: Nebyla. - A: Nyní takto pohleď
i na lidi: Vždyť jeden roste, zatímco jiný hyne,
proměňují se všichni po veškeren čas.
Co se však proměňuje na způsob přirozenosti, to netrvá v témže stavu,
avšak je jiné než to, čím bylo dříve.
Také ty a já jsme byli jiní včera a jiní dnes,
a opět jiní zítra a nikdy tíž, a to ze stejného důvodu.
(11) přiložit nebo ubrat z velké hromady,
zdá se nám být ještě počet týž? B: To věru ne!
A: ani tehdy, kdyby kdo chtěl k loketní míře přidat
nebo ubrat jakoukoliv velikost z té, kterou dřív měla;
byla by to ještě původní míra? - B: Nebyla. - A: Nyní takto pohleď
i na lidi: Vždyť jeden roste, zatímco jiný hyne,
proměňují se všichni po veškeren čas.
Co se však proměňuje na způsob přirozenosti, to netrvá v témže stavu,
avšak je jiné než to, čím bylo dříve.
Také ty a já jsme byli jiní včera a jiní dnes,
a opět jiní zítra a nikdy tíž, a to ze stejného důvodu.
(12) Dále Alkimos píše i toto:
Mudrci tvrdí, že duše vnímá jak prostřednictvím těla, třeba když slyšíme nebo vidíme, tak i bez užití těla, když sama uvažuje na svůj způsob, aniž by použila tělo. Všechno, co jest, je tedy buď vnímatelné [smysly] nebo zase nazírané myslí. Proto také Platón řekl, že ti, kdo touží nahlédnout principy veškerenstva, musí nejprve rozlišit ideje samy o sobě, jako podobnost, jednost, mnohost, kvantitu a klid i pohyb; dále že musí předpokládat krásu, dobro a spravedlnost i další takové ideje samy o sobě; posléze musí nahlédnout, které z idejí jsou ve vzájemném vztahu, třeba vědění, velikost nebo moc - a musí si uvědomit, že vše, co je nám dostupné, je homonymní vůči idejím díky své účasti na nich. O něčem říkáme, že je to spravedlivé, díky účasti toho na spravedlnosti; o něčem, že je to krásné, díky účasti na kráse. Každá z idejí je pak pokaždé jedna, věčná, myšlená a nedotčená vnímatelnými věcmi. Proto také Platón říká (Parmenidés 132d), že ideje jsou svou povahou jakoby vzory, že vše ostatní je jejich zobrazením, takže se jim podobá.
(13) Teď se tedy podívejme, jak Epicharmos mluví o dobru a idejích takto: (B 3).